Když jsem byla malá, opravdu malá holčička, byl to ten NEJ-báječnější a NEJ-úžasnější chlap na úplně celým světě…
A tatínek byl pro mě ten NEJ-hodnější táta na celičkým světě..!
Ten, který si věděl se vším vždycky rady a udělal pro mě úplně všechno, co jsem si kdy přála nebo usmyslela / autíčko na dálkový ovládání, což tehdy byla dlouhá šňůra :-) samopal, který při střelbě jiskřil…/
Každou cestu zpátky od babičky jsem mu mohla sedět na klíně a "řídit" veliký auto i couvat s ním do garáže … přes příšerné protesty maminky… ale můj táta mi to dovolil… ale to jsem byla ještě FAKT hoodně malá :)
A tatínek byl pro mě ten NEJ-hodnější táta na celičkým světě..!
- klik a malinká vsuvka -
Blíží se moje patnáctý narozeniny a já se hodně opatrně ptám:
"Tatííí… můžu si udělat řidičák na pinckaaa??"
"A na co.. nohy ti zlámu doma sám." .. odvětil otec naprosto "bohorovně" … :-)
…a tečka a bodka a vymalováno…. !
Nemělo cenu se s ním hádat nebo přít… a prosit?
No to už vůbec ne!
… áááá ještě jedna vsuvka do vsuvky:
Je mi osmnáct a půl, mám "čerstvý" řidičák a právě jsem absolvovala třetí jízdu v tatínkově autě, pod jeho bedlivým dozorem a za nespočtu jeho připomínek a nadávek na mé "řidičské umění"!
Já, která jsem udělala autoškolu "levou zadní"..! ;-)
Včetně bravurního zastavení a následného rozjetí se v kopci - s obávaným policajtem Liškou na zadním sedadle - při závěrečné jízdě!
Přijíždím ubrečená, nasraná a "vytočená" úúúplně na "MAX"… k domu - zastavuju auto stylem:
"ala" mohutný hop a přískok vpřed … vybíhám a mířím si to rovnou do kotelny.
Z průhledného plastového pouzdra vytahuju svůj "novotu vonící" růžový řidičák, v totálním afektu a vzteku ho škubu na tisíc kousků a hážu s nepopsatelnou úlevou do plamene…
Už NIKDY!! 3:( 3:( 3:(
Prostě už NIKDY NIKDY za volant nesednu!
/… a….druhý den jsem šla "pokorně" nahlásit jeho "ztrátu" - že to byla ztráta "žehem" - to jsem samo nepřiznala! :-( /
Otočka - a vraťme se o "pár" let zase pěkně zpět…
Když jsem malinko povyrostla…. měla jsem v tom úplně jasno:
Tatínek bude můj manžel, až budu veliká…. !
O tom jsem byla naprosto a skálopevně přesvědčená!
/Trošííčku jsem teda neměla ani "tucha", kam si "odklidíme" maminku… ale nijak zvlášť mě to neznervózňovalo :-) ../
Jenže.. ooouha!
Bylo mi šest a půl… a narodila se ségra… a já jsem táák strašně moc chtěla brášku..!
Ovšem - POZOR! Co mé plány??
Jak se teď "podělíme" o jednoho tátu..?
Vyzbrojena vědomostmi z pohádek, kde prvorození měli vždy "přednost" - snažila jsem se zachovávat chladnou hlavu a byla přesvědčena o svém "právu" :D
… postupně ale přicházelo "vystřízlivění"…a "růžové brejličky" s mými přibývajícími léty byly zcela odloženy…/ viz. výše: "vsuvka a vsuvka ve vsuvce"
A se vší rozhodností jsem tehdy prohlašovala:
"Já se vdávat NIKDY nebudu.!"
Docházelo mezi námi k velkým sporům, ale kupodivu také pomaloučku k ještě většímu "souznění" - to když jsem tátovi časem postupně dávala v lecčems za pravdu.
Byl to LEV - ano, opravdový LEV - zařval a bylo to - nediskutoval a nepřipouštěl žádný odpor vůči své osobě.
A často - jak to LVI mají ve zvyku - přeháněl a přehrával - a rád - velice rád se hřál na výsluní pozornosti a nejraději ze všeho byl "chválen"!
A pro pochvalu - to byl schopen se doslova "přetrhnout"!!
Před pár dny - "uběhly" třetí narozeniny, které už neoslavil….
A oslavy - ty měl taky moc rád.
Vlastní vypálená slivovička, vlastní klobásky.
A "pochvaly" se k lvímu "egu" hrnuly ze všech stran :)
… a LEV… ten se "vyhříval" :)
Letos jsem na tátu vzpomínala tak nějak víc… postupně ten smutek po něm stále častěji nahrazují z dnešního pohledu již "veselé příhody", které si vybavuju a kolikrát pak, když jdu na hřbitov zapálit svíčku - vzpomenu si na nějakou historku a nejsem schopná "uhájit" pietu onoho místa.
Tatínkovy "rady" a "postřehy" mě provází celý život…
O pár NEJ-"důležitějších" se s vámi teď ráda podělím.
Táta nic zbytečně sáhodlouze "neokecával" a co řekl, mnohdy sedělo jak "prdel na hrnec"
- MYSLET - ZNAMENÁ HOVNO VĚDĚT!
Nevěřily byste, jak moc mě tato prostá-sprostá věta ovlivnila.
Jak já se naprosto cíleně - až fanaticky-hystericky - vyhýbám tomu, abych neřekla nahlas nebo nepoužila v psaném projevu ono inkriminované slovíčko
… "myslím"…
Protože tatínek tohle opravdu nesnášel a taky mě vždy okamžitě a střelhbitě uzemnil:
"Jak MYSLÍŠ?!
MYSLET ZNAMENÁ HOVNO VĚDĚT!
Tak buď to VÍŠ nebo to NEVÍŠ !
…a nééé… že MYSLÍŠ…!"
Tati… snažím se o to. "Vědět."
FAKT jo :-)
A nic na tom nemění ani FAKT, že už mě teď za to "myšlení" nemůžeš okřiknout ;-)
- ŽENSKÁ…. TA VYDRŽÍ VÍC, NEŽ ČLOVĚK!
Tak k tomu nemám moc co dodat,
zn: "prověřeno životem"
a vyzkoušeno na mamince, na mně i na sestře.
A i ten "pes", co jsme měli doma, byla "ženská" :-) - jak si táta rád v žertu "postěžoval" … a… VYDRŽELY JSME :D
A jak jsme holky "zvocelený" ! :-)
Kam se na nás hrabe nějakej "kůň" ;-)
- KUŘE NEBUDE UČIT HRABAT SLEPICU !
On jednou pro vždy a bez debat byl vůči mně ten starší, zkušenější, moudřejší, rozumnější,
takže i kdyby "trakaře lítaly a následně padaly"…
Táta měl vždy a ve všem pravdu!
/Jasně, že nééé… ale toto jeho skálopevné přesvědčení nikdo nikdy ani v nejmenším nenahlodal…!/
- NIKAM!
Univerzální slovíčko, kterým mi vždy "utnul" větu, pokud začínala na:
"Tati prosím tě….."
Tuto prosebnou větičku jsem dále dokončovala pouze a jedině v tom případě, že jsem žádala o něco zcela úplně odlišného, než bylo povolení k "vycházce"…
Protože LEV nepřipouští žádné další diskuze…!
Takže jsem to měla marný, marný, marný.. prostě úúúplně marný! :-) :-) :-)
- SLOVO NEJDE… NEEXISTUJE!!
Ano, podepisuju!
Pro LVA neexistovaly žádné překážky, žádná omezení…
Jednou jsem - už co by vzpurný puberťák - drze řekla:
"Aáále nejde!
NEJDE se v kulaté místnosti "vysrat" do rohu!"
Tatínek se "pootočil", abych neviděla, jak mu cukají koutky…
…a pak mi jakoby nic odvětil:
"Šak to po tobě nikdo ani nechce…!"
A hotovo. Vymalováno! Šlus!
Dodnes vzpomínám na to, jak jsem tatínka v osmé třídě prosila, aby s maminkou "vstoupili", protože mi to údajně /ačkoliv jsem měla samé jedničky/ mnohonásobně vylepší kádrový posudek a pomůže k přijetí na střední školu a od kamarádky Lenky oba rodiče již "vstoupili".
"Na to zapomeň!"
Pouhá tři slova… a mně bylo nad slunce jasné, že budu mít díky nim už navždycky / což teda naštěstí netrvalo moc dlouho :) / ve škole "černý puntík"…
/tady se mi vybavuje krásný film s Rudolfem Hrušínským - "Tichá bolest"…/
Za tři roky po té, jsem už s tátou tajně poslouchala Svobodnou Evropu…
A s otevřenou pusou žasla nad geniálními texty Karla Kryla a nechápala, jak může Marta Kubišová dělat něco jiného, než jen od rána do večera lidem zpívat…
A za další čtyři roky jsem pochopila,
co bylo pro tátu "to hlavní "….
"NEZPRONEVĚŘIT SE SÁM SOBĚ"
… třebas kvůli pochybným a pomíjivým "momentálním výhodám"…
P. S. Tati… chybíš mi…
M.
Zdroj foto: Pixabay.com
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...