Po(pl)eta

Žijící v představách tři knihy na stole v osudech zasněná každý den budí se   Toužící po lásce srdci mráz hlavu dát oprátce duši hráz   Táňa, Manon, Stázi zašlé odlesky slavných jmen vryly se jí pod kůži lačná slova: Carpe diem!   Ač o tolik starší stále v hlavě má své sny nevědoucí s láskou objímá   Miluje, kdo klid jí vzal v duši si postýská tužkou píše vzkaz jenž záhy roztrhá   „Přijď a nikdy neodejdi slib, že stát po mém boku takovou, jakou přeji si chceš do mého skonu"   Před ní utíká kvůli tobě ta slova prokletá mizí ve tmě   Ohlédnuvší spatříc jej pláč v ní vyvolá nářky vzpomínek naděj umírá   Krásná tvář jí říkají tolik smutku ukrývá kolik touhy utají tolik slova marnivá   Touha zrádná je ramena, ústa zdobená zpívat, tančit chce nohy, ruce semklé má   Její tvář si vzal z bezesné lásky své z obrazu, co maloval zbyl stín mu žel   Nikdy nenaplní, co prázdné zůstat má štěstí očí zaváté náhle usíná   Pohřbila sny o lásce city neopětuje o velké a jediné arci neexistuje   O světě nechce slyšet nic o krutosti, vzdeších polštářů pomíjivost slávy, hotel Ritz krutost všedních dnů   Srdce neotevře, komu má své sny jako střípky pozbyla v srdci, v duši zavřená nová ledu královna     PS: Na základě obrazů, co vidím v hlavě, na základě hudby, co slyším ve svém srdci. Já sama jsem jen zpola (možná) tímto obrazem!