Jedinečnost

Dříve jsem slýchávala, že ten, kdo má rád sám sebe, je namyšlený, mělo by se více myslet na druhé a pak teprve na sebe. Pak se to najednou překlopilo a začala jsem všude kolem slýchat a číst, jak by každý z nás měl dát na první místo sám sebe a v tu chvíli jsem v tom začala mít bordel. Samu sebe jsem pořád zasouvala kamsi dozadu a upřednosňovala jsem druhé, protože sebeláska přeci moc nevoní. A hlavou se mi stále honily otázky typu: "Ale podle koho? Kdo to tak určil?" Měla jsem sama v sobě zmatek, vůbec jsem nevěděla, co s tím, tak jsem se začala stranit a pro okolí jsem začala být tou divnou, co nikam nechodí a je pořád sama. Ty chvíle, které jsem trávila sama, jsem najednou měla možnost věnovat se tomu, co mě baví a naplňuje - čtení a sem tam i nějakému kreslení (možná spíš čmárání) a měla jsem pocit, že mi jinak nic moc nejde. Pak mi začalo docházet, proč tomu tak je - vždyť od malička jen poslouchám, ať raději nezpívám, protože nemám hudební sluch nebo ať raději nekreslím, protože ta kočka, kterou jsem zrovna nakreslila, vůbec nevypadá jako kočka. Spolu s tím jsem se snažila i zavděčit všem a zkouším se rozdat, ale nic z toho se mi nevrací a jsem pak unavená. Co s tím, když od dětství nás ti nejbližší učí (sebe)lásku nepřijímat a vidět se spíš v tom kritickém světle. Přitom láska je všude kolem a nejen tam. Je i v nás samotných, jen my jsme si nedovolili otevřít to srdce, z kterého ta bezpodmínečná láska může proudit. Samu sebe jsem dlouhou dobu viděla velmi kriticky a trvalo mi přijmout samu sebe. Je to totiž jedna z nejtěžších věcí v našem životě. A chce to čas - čas na sebe. Stanovit si ty hranice a naučit se říkat ne. Já tu lásku k sobě začala objevovat v přírodě, na mém oblíbeném místě, kde jsem sama sobě dovolila zpívat nebo kreslit a u moře, kde jsem si dovolila jen tak poslouchat šplouchání moře, přitom jsem sledovala východ nebo západ slunce a hlavně jsem přestala poslouchat druhé. Protože pokud bych je poslouchala, pak bych zjistila, že:

pořád neumím kreslit plýtvám svým časem nemám hudební sluch

Ale když jsem sama, tak ty hlasy z venku neslyším. Jsem jednoduše šťastná, protože jsem a protože žiju. Najednou budu sama sebou, bez masek přetvářky. Častokrát se mi i stávalo, že druhé jsem brala podle jiného metru než samu sebe - sama na sebe jsem byla mnohem tvrdší než k druhým. Přitom všichni jsme na stejné lodi a každý z nás má stejné možnosti. Co si zkusit vytvořit seznam svých vlastností, talentů a tvořivost, které nám poskytuje naše vlastní já? Sama jsem psala tak dlouho, až jsem měla popsanou jednu celou stránku. Na tom dalším listu jsem si dovolila napsat poděkování. Poděkování a vděčnost za to, jaká jsem. Právě teď nastal čas na ocenění sebe sama, pravidelně si dopřávat dárky ve formě malých dárků, kterými může být květina, píseň,...cokoliv významného (a pro každého to je něco jiného). A sebeláskou přestaňme šetřit - proč? Protože tou nejdůležitější osobou jsme my sami.