Protože měla ordinaci doma, byli u nás pacienti vlastně pořád.
Stávalo se pravidelně, že se na Vánoce chystal oběd a mamka šla „vrtat zuby". Nejednou někdo zavolal v noci a naše máma trhala zub v noční košili a županu, protože by do rána ten člověk šílel od bolesti.
Ptala jsem se jí jaké to je, být zubním lékařem.
Řekla mi: „ Byl to krásný pocit, když člověku pomůžeš od trápení."
„Jednou," vzpomínala, „ ke mně přišla nešťastná žena. Byla svým způsobem postižená, protože měla rozštěp horního patra a nenarosly jí přední dva zuby. A to ji dost hyzdilo. Dali jsme se do práce a výsledek se povedl. Změnilo jí to život. Přišla mi po čase říct, že se vdala ukázala mi své děťátko a manžela. Velmi mě to dojalo a viděla jsem, že moje práce má smysl. Takových případů nešťastných lidí jsem zažila spousty. Byla jsem nejen lékař, ale i psycholog. A když se někdo bál, dostal kvašák, nebo štamprdlu, " zasmála se.
„ Nebo si vzpomínám si na jednoho chlapíka, který se tak bál trhání stoličky, že když jsme ji vydolovali, přinesla jsem mu kladivo a on ji s potěšením rozbil , aby si ulevil. Víš já lidi nesoudím, hodně se mi svěřovali se svým trápením a starostmi. Každý je, jaký je. "
Tak vidíte, zubaři nejsou nelidi, ani sadisti.
Jen jednu věc neměla máma ráda. Oslovení „ paní zubařko". Říkala: „ Milí zlatí, já jsem zubní lékařka a moc jsem se nadřela na to, abych se jí stala, tak mi to dopřejte."Moje maminka byla dlouhá léta zubní lékařka. Měla ordinaci na malém městečku, kde se všichni znají a všechno o sobě vědí.
Představte si malou kulatou paní s brejličkama a sametovým hlasem, kterou její pacienti milovali.
Když odešla do důchodu, ještě dlouho se jí vyptávali, jestli to myslí vážně a jestli by se náááhodou na ty zuby nemohla kouknout jen tak „ na černo".
Už od malička jsem se motala v její ordinaci a všechno vonělo dezinfekcí a bylo bílé.
Schovávala jsem se v „kanceláři" za plentou a poslouchala maminku při práci.
Byla neskutečně trpělivá a lidská. A pacienti jí často nosili vajíčka, koláče, slivovicu a nebo jí pletli svetry.
Říkala, že si uvědomila, že je v důchodu, když si poprvé v životě šla koupit kafe.
Protože měla ordinaci doma, byli u nás pacienti vlastně pořád.
Stávalo se pravidelně, že se na Vánoce chystal oběd a mamka šla „vrtat zuby". Nejednou někdo zavolal v noci a naše máma trhala zub v noční košili a županu, protože by do rána ten člověk šílel od bolesti.
Ptala jsem se jí jaké to je, být zubním lékařem.
Řekla mi: „ Byl to krásný pocit, když člověku pomůžeš od trápení."
„Jednou," vzpomínala, „ ke mně přišla nešťastná žena. Byla svým způsobem postižená, protože měla rozštěp horního patra a nenarosly jí přední dva zuby. A to ji dost hyzdilo. Dali jsme se do práce a výsledek se povedl. Změnilo jí to život. Přišla mi po čase říct, že se vdala ukázala mi své děťátko a manžela. Velmi mě to dojalo a viděla jsem, že moje práce má smysl. Takových případů nešťastných lidí jsem zažila spousty. Byla jsem nejen lékař, ale i psycholog. A když se někdo bál, dostal kvašák, nebo štamprdlu, " zasmála se.
„ Nebo si vzpomínám si na jednoho chlapíka, který se tak bál trhání stoličky, že když jsme ji vydolovali, přinesla jsem mu kladivo a on ji s potěšením rozbil , aby si ulevil. Víš já lidi nesoudím, hodně se mi svěřovali se svým trápením a starostmi. Každý je, jaký je. "
Tak vidíte, zubaři nejsou nelidi, ani sadisti.
Jen jednu věc neměla máma ráda. Oslovení „ paní zubařko". Říkala: „ Milí zlatí, já jsem zubní lékařka a moc jsem se nadřela na to, abych se jí stala, tak mi to dopřejte."
Protože měla ordinaci doma, byli u nás pacienti vlastně pořád.
Stávalo se pravidelně, že se na Vánoce chystal oběd a mamka šla „vrtat zuby". Nejednou někdo zavolal v noci a naše máma trhala zub v noční košili a županu, protože by do rána ten člověk šílel od bolesti.
Ptala jsem se jí jaké to je, být zubním lékařem.
Řekla mi: „ Byl to krásný pocit, když člověku pomůžeš od trápení."
„Jednou," vzpomínala, „ ke mně přišla nešťastná žena. Byla svým způsobem postižená, protože měla rozštěp horního patra a nenarosly jí přední dva zuby. A to ji dost hyzdilo. Dali jsme se do práce a výsledek se povedl. Změnilo jí to život. Přišla mi po čase říct, že se vdala ukázala mi své děťátko a manžela. Velmi mě to dojalo a viděla jsem, že moje práce má smysl. Takových případů nešťastných lidí jsem zažila spousty. Byla jsem nejen lékař, ale i psycholog. A když se někdo bál, dostal kvašák, nebo štamprdlu, " zasmála se.
„ Nebo si vzpomínám si na jednoho chlapíka, který se tak bál trhání stoličky, že když jsme ji vydolovali, přinesla jsem mu kladivo a on ji s potěšením rozbil , aby si ulevil. Víš já lidi nesoudím, hodně se mi svěřovali se svým trápením a starostmi. Každý je, jaký je. "
Tak vidíte, zubaři nejsou nelidi, ani sadisti.
Jen jednu věc neměla máma ráda. Oslovení „ paní zubařko". Říkala: „ Milí zlatí, já jsem zubní lékařka a moc jsem se nadřela na to, abych se jí stala, tak mi to dopřejte."
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...