Dneska ráno, jsem opět vstala s myšlenkou na tebe,
a vím že s tebou v mé mysli i zalehnu.
Jsi metr ode mě, jsi mi blízko,
a zároveň tak daleko.
Naše těla k sobě mají o moc blíž,
než naše duše.
A přitom toužím po spojení našich duší,
mnohem víc než po dotecích našich těl.
S lascivním úšklebkem se mě na tebe ptá,
myslí jen na to jak mě vzrušuje tvá schránka,
ani na moment ho nenapadne,
že mě až mrazí z pomyšlení na to co se skrývá uvnitř.
Ptá se mě co dělám po nocích,
už si mě představuje nahou.
Jenže co když jediné co v noci dělám,
je že koukám ven a přes slzy pozoruji noční oblohu?
Cítím tvé teplo, slyším jak se nadechuješ,
mohla bych poslouchat tvůj srdeční rytmus,
ale k čemu by mi to bylo?
Jen by to otevíralo staré jizvy,
ty které nejsou tak uzavřené jak by se mohlo zdát.
Podívám se na tebe,
a cítím v břiše miliony motýlů,
zároveň mě ale pálí sůl v očích.
Mám pocit že jsem mrtvá i živá zároveň,
napůl šťastná, napůl smutkem bezsebe,
nezní to tak zle,
jenže řekni mi...
Jak dlouho člověk vydrží,
než ho ten smutek zabije?
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...