#DOPIS MUŽI – IV.

Drahý, stojí mě to až příliš mnoho. Má to cenu? Kolik? Budeme vyjednávat? Říká se, že všechno má svou daň. Já jsem ale stále student, a tak bych daně platit neměla. Probouzím se další ráno a ztěžka otevírám kovová víčka. Víš jaké je to vstávat s tísnivou stěnou na hrudníku, hladovou zdí po Tobě? Procitnutí do reality, kterou vidět nechci. Realita, která zavírá oči před naším Osudem. Už dávno nejsem správcem svých webových stránek já. Stal ses adminem i šéfredaktorem. Určuješ obsah i formu všech příspěvků a dost možná o tom ani nevíš. Snažím se Ti dát BAN a zabránit tak šíření viru. Pozdě…celý hardware je v plamenech. A Ty jsi kyslíkem, bez kterého nemůže člověk ani oheň existovat. Člověk v ohni ale také ne. Být či nebýt? Být s Tebou a nebýt bez Tebe. Nech mě se vrátit pokojně k mému zaběhlému rytmu. Zruš svůj rušič, který vysílá na tisíce kilometrů vlny, jež nikdy neminou jakýkoli můj pokus o to se nadechnout. Jak dlouho vydržím zadržet dech a tep svého srdce? Tsunami. Příliv citu a lhostejnosti, který tě zaplaví až do morku kosti. Odliv je pak už jen kosmetickým dočistěním, které vymyje poslední zbytky rozumu a vůle. Kdeže loňský hráze jsou… Zanech svého poklepávání do rytmu mého srdce. Jsem příliš mladá na defibrilátor a moc stará na to, abych nevěděla, že tohle není jen pobláznění, při kterém si nerozbiju hubu…

Tak nevím, jestli se počasí mění dle mé nálady nebo mé nálady následují sled počasí. Slunce zalezlo daleko do vesmírných drah a z nebe proudí kanystry slz. Jsem mokrá, ale jinak než s Tebou. Jak jinak… Hrabu se pořád dokola ve stovkách našich fotek a hrabe mi z toho stokrát denně. Už dávno si nedělám zálohy a nemám záložní plán. Co máš se mnou v plánu Ty? Nejsem sama sebou, jen sama se sebou. Ale ani má samota už není, co bývala. Pořád je protkána Tebou. Žiji s Tebou ve třinácté komnatě, která je polopropustná. Dovnitř je snadné propadnout, ale ven už to nejde tak hladce. Připoutaná k topení se snažím se cukat. A je mi to na nic. Ano, nic…to je ten nový pocit. Vyloupl se z ničeho nic. A je tu se mnou. Nahradil Tě. A pak že jsou lidi nenahraditelný…

Chodím jako slepá a zakopávám o vlastní chtíč a nudu. Občas na mě asi někdo zvenčí mluví, ale já neslyším. Hmat také vzal roha. Poslední dotek, který si pamatuji, byl ten, během něhož jsi mě objal. Nemám na nic chuť. A cítím jen bezmoc. Můj vnitřní vzteklý dlaždič je také bez sebe a bez Tebe: „Do prdele se všim. Prý jsi má druhá půlka...Najednou se taková prdel zdá být i celkem útulným místem, kam se utíkám. V Dánsku přece vzniknul ten podělanej koncept Hygge, kterej radí, že máme bejt se svými blízkými, s lidmi, co milujeme. Pak svíčky a takový ty sračky okolo…jak trapná reklama na deky a přežírání se kvalitním jídlem.“ Dochází mi budget na Tebe, síla i vše ostatní. Ale pořád mi to celé nějak nedochází...O co tu kráčí nebo jde nebo jede? Moc mi to nejede. A jediné, co mi spolehlivě nemá šanci dojít, je dopis od Tebe nazpět a má vlastní slova... A někde mezi vším tím bolem a utrpením se táhne nitka naděje a pocitu štěstí, naplnění. Až po okraj Pandořiny skříňky, která smí být otevřena, jelikož zlo už v tomhle světě stejně dávno je…  

S láskou a tak…