Ano, nechápu. Bylo zle - moc zle, byly bouřky - přesto jsme spolu. Bez poradců, bez koučů, prostě jsme spolu.
Mě bylo necelých dvacet - vzhlížela jsem k Travoltovi, zamilovala se do franštiny a španělštiny, žila jsem těmi jazyky, studovala vysokou školu a potkala "JEHO".
Vysoký, štíhlý, tmavovlasý s neskutečně modrýma očima.
Do těch se dívám dodnes.
Jaksi podvědomně jsem tušila, že mě ochrání, postará se nejen o mě , ale i o naše děti.
V jednadvaceti jsem mu řekla "ANO". Dodnes nelituji.
Naše děti - dnes dospělé chlapy - miluje a nedá na ně dopustit.
Mě , bez nadsázky, by nosil na rukou. V jeho očích jsem pořád ta nej....
Už se vlastně nehádáme - není proč.
Je tím nejlepším dědečkem a když vnouček řekne "dědečku" má slzy v očích.
Tmavé, havraní vlasy jsou skoro stříbrné a když vedle mě oddychuje vím, nic lepšího mě v životě nemohlo potkat.
Nejlepším životním poradcem byla a bude má babička, vidí vše z nebíčka. A určitě má z nás radost. S dědečkem byli spolu až do konce neskutečných 70. let.
A ty moje jazykové a cestovateské lásky můj muž se mnou sdílí. Teď je to sice blbý, ale nevadí.
No, tak tady tak nějak žijeme. A radujeme se z káždého dne.
P.S. Někdy je na "zabití."
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...