Příběh o dětské lásce k přírodě a potřebě pomáhat
Byla jednou jedna malá holčička. Pod ofinou pozorovaly svět dvě velké oči, pod kabátkem tlouklo jedno velké srdce. Kam ses podíval, všude zněl její smích a všude se rozpínala zář její radosti. Jak rostla, měla jediný sen. Chtěla pomáhat druhým. Věděla, že slovy nic nezmůže, a proto se rozhodla rozdávat krásu, jen ještě nevěděla jak. Zem, v níž žila, byla pustá, vyprahlá a šedá a ta šeď, o níž mluvím, se postupně usazovala v očích tamějších lidí. Byla už taková, cítila potřebu sklonit se a tu zem celou, celičkou obejmout...
Jednou, když se vracela ze svých oblíbených strání s vůní čerstvé země ve vlasech, uslyšela podivné a neznámé tóny. Byl to zpěv, který vycházel z dutiny starého stromu. Zpěv, jemuž nešlo odolat pro něhu, krásu a lásku v něm obsaženou. Dívence se rozzářily oči, když uviděla malého ztuleného ptáčka, který si říkal o prosté dlaněvzetí. Jakmile ho přivinula, věděla, že je to on. Ten, kdo jí pomůže prozářit tento svět.
Přinesla jej domů a položila do malé ošatky po babičce a trávila s ním všechen svůj čas. Probouzela se v jeho písni tak, jako on usínal v té její. Krmila ho semínky ze slunečnic a těšila se z jejich přátelství. Ač dítě, uvykla si o někoho se starat, a jak plynul čas, poznala, co je to strach o druhé, i to, že láska s sebou nese mnohá připoutání. Najednou bylo těžké říci „Leť a rozdávej lidem štěstí“, protože tušila, že pak zůstane sama.
Přinesla jej domů a položila do malé ošatky po babičce a trávila s ním všechen svůj čas. Probouzela se v jeho písni tak, jako on usínal v té její. Krmila ho semínky ze slunečnic a těšila se z jejich přátelství. Ač dítě, uvykla si o někoho se starat, a jak plynul čas, poznala, co je to strach o druhé, i to, že láska s sebou nese mnohá připoutání. Najednou bylo těžké říci „Leť a rozdávej lidem štěstí“, protože tušila, že pak zůstane sama.
Den ode dne byla smutnější. Dívala se na svého přítele z ptačí říše a kdesi hluboko v sobě se připravovala na rozloučení, na které se nejde nikdy předem připravit. Nakolik dokážeme být v těchto chvílích stateční a silní?
Ptáček rozuměl ději, který se v nitru dívenky odehrával, a cítil to stejně. Co naplat, byl jen seskupením pírek s duší anděla, které nám občas proletí životem, aby nám předalo informaci o tom, kým vlastně jsme.
Čím více trápení pronikalo do jejích myšlenek, tím méně on dokázal zpívat. Dospělí přispěchali na pomoc mnoha radami, v nichž převládalo letmé zlehčení před skutečným vyslechnutím skrytých slz. Nebyl nikdo, kdo by těm dvěma dokázal pomoci.
Čím více trápení pronikalo do jejích myšlenek, tím méně on dokázal zpívat. Dospělí přispěchali na pomoc mnoha radami, v nichž převládalo letmé zlehčení před skutečným vyslechnutím skrytých slz. Nebyl nikdo, kdo by těm dvěma dokázal pomoci.
Rozhodla se sama. Snad to byla neděle, kdy vystoupali na nejvyšší kopec v její krajině, odkud se daly pozorovat dálky i sny. „Leť, malý ptáčku, můj velký příteli...“ řekla se zlomeným hláskem a pozdvihla ruku směrem ke hvězdám. Šlo jen o pouhý akt darování svobody, nic víc. Oba věděli, že jejich záměr dávno pozbyl smyslu, že smutkem oslabení na společně vysněný úkol nestačí.
Okamžiky, kdy se v nás něco láme, nebývají hlasité. Mnohdy uniknou naší pozornosti, ale nemizí, zůstanou nám… na dlouho… jako nepatrné šrámy v krajině našeho srdce.
Co říct víc? Snad jen to, že je mi líto všech holčiček a kluků, kteří v nás pláčou...
Co říct víc? Snad jen to, že je mi líto všech holčiček a kluků, kteří v nás pláčou...
Foto uživatele Papírová Vlaštovka
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...