Nedávno jsme v Domově Sulická slavili 100. narozeniny našeho klienta. A upřímně – přála bych si mít v jeho věku takovou mentální svěžest, nadhled a smysl pro humor. A tu paměť! Ale proč to píšu...
Byl to velký den. Dorazila rodina, upekli jsme dort a připravili pohoštění, a přijel i pan starosta, aby osobně pogratuloval. Klient byl nesmírně rád – ocenil, že se o něj jeho městská část takhle zajímá.
Posadili se spolu a začali si povídat. Pan starosta se zeptal, jak se mu u nás líbí.
„Je to tu hezké a personál je moc příjemný. Ale víte, pane starosto… než jsem sem přišel, měl jsem občas tvrdý život. Ale ničeho v něm nelituju.“
A tak začalo velké vyprávění...
„To souvisí s dalšími léty,“ pokračoval klient. „Teď jsme v roce 1947 – na to přijde řada až za chvíli.“
Pan starosta trpělivě naslouchal, chvílemi se smál, chvílemi se ptal – a čas plynul. Po půl hodině se nesměle ošíval, protože už musel odjet na jednání. Jenže náš jubilant to jen tak nechtěl utnout:
„A teď to bude teprve zajímavé – jsme v roce 1960!“
Starosta se ještě chvíli snažil vydržet, ale nakonec musel opravdu odejít. My ostatní jsme si připili sklenkou sektu a slíbili si, že příště budeme pokračovat.
Takže za rok, při 101. narozeninách, se k tomu určitě vrátíme – navážeme na šedesátá léta.
Foto: pixabay.com (autor: D_Van_Rensburg)
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...