V tichu šternberského lesa

Zima se sice prý ještě nevzdala a příští týden si vezme svůj hlas zpátky. Ale přesto byly uplynulé dny nabité čerstvou energií a prosvětlené světlem. Proto jsme se s manželem rozhodli opět výletovat. Tentokrát jsme vyrazili do města Šternberka, abychom vystoupali do lesa. Je zvláštní a krásné, že v jednu chvíli vaše noha kráčí po dlažebních kostkách, cítí dech města, svým způsobem unavený a štiplavý, hektický a nestíhající, aby se o chvíli později položila do trávy a pustila se lesní cestou do jiného světa, vnikla do prostoru, který dýchá klidněji a čerstvěji, který zní zpěvem ptáků a barví ho příroda. A přitom dvě místa existující vedle sebe, dvě místa, ve kterých život teče jiným tempem, v nichž se i myšlenky pohybují jinou rychlostí a starosti se zmenšují nebo zvětšují. V jeden moment jsme se dostali na vyhlídkové místo a celý Šternberk jsme měli pod sebou a všechnu naději nad sebou. Ozařovalo ho ostré slunce, věžičky a střechy se pod tou světelnou hrou blýskaly a vyhřívaly. Z komínů tančil dým. A nad tím vším bděl ten nahoře, pro něhož má každý své vlastní jméno. Dívala jsem se na město a v duchu si říkala, že každé čaruje svým svébytným kouzlem, každé má něco do sebe, každé může nabídnout nějakou krásu, ale i ošklivost, každé je specifické a nabízí určité možnosti. Dál jsme putovali lesem, pomalu našlapovali a zastavovali se, abychom kousek z té krásy zachytili fotoaparátem a nadýchali se aspoň malého odpočinku. Jednoduše – bylo tam krásně! Fotografické střípky to dokládají. AKM