Běhám s časem

Poslední dobou několikrát do týdne běhám s časem, přičemž čas, ta neunavitelná potvůrka, je stále přede mnou, stále kluše napřed, nevím, jak to dělá, ale dělá to sakra dobře. Navíc se u toho vůbec nezadýchá, ani na sekundu, zato já funím, jako bych byla v posledním tažení, jako by moje plíce vyplivly poslední dech a nový nenabraly. Vlastně s ním neběhám pouze několikrát do týdne. Běhám s ním každý den. Od chvíle, kdy mi ráno otevře oči, do chvíle, kdy mi je uspí noc. Rychle nabalit věci do práce a rychle odchvátat do práce. Později ještě rychleji z práce. A další den běžím nové kolečko. Tohle už jsem jednou běžela, nebo ne? Na konci týdne hýkám, nohy jsou těžké, jako by to byly studené, tvrdé balvany, veškerá energie usnula, zato únava ožila. Blbě jsme si to na tom světě zařídili. Všechno musí být hned. Všechno musí být rychle. Všechno je proto pod tlakem. Všechno otravuje stres. Všechno je nekvalitně, povrchně. Všechno… chce čas, a ten čas si stejně určí tempo sám. Nezrychlí, i když by nám to zrovna vyhovovalo. Ani nezpomalí. Prostě byl, je a vždy bude svým vlastním pánem. A my bychom jím měli být taky… Jen se to musíme naučit. Tedy nemusíme, ale měli (mohli) bychom, protože když zpomalíme, pak se teprve věci dají do pohybu. Do té doby čekají na povel, drhnou nebo se líně plouží. Víme to, cítíme to, jen je těžké zmírnit rychlost, nebo se dokonce zastavit. Vím to. Cítím to. Taky se to učím. A budu se to učit dál. AKM