V karanténě s mimozemšťanem

Žiju ve společné domácnosti s mimozemšťanem... Trvá to už nějakou chvíli..., dva nebo tři roky?..vlastně už ani nevím... Začalo to jednoho dne, kdy můj hodný roztomilý synek zčistajasna ZMIZEL!!! Hledala jsem ho marně. Místo něho  se v jeho pokoji objevil jakýsi hubený vyčáhlý nemluvný a protivný ufon a začal systematicky odstraňovat všechny synovi hračky...  Od té doby se všechno změnilo...Ze dne na den přestaly výlety, které mimozemšťana nudí a nebaví...Ze dne na den zmizelo mazlení a pusa před spaním... místo Bleska Mc Queena se zjevil Anakin Skywalker a všechny dětské sny zmizely bůhvíkam... Teď stojím u okna s hrnkem horké kávy a pozoruju jak venku prší. Voda stéká ze střechy a vsakuje se do vyprahlé trávy…Konečně, rostlinky už vláhu potřebovaly …Za normálních okolností mívám moc ráda taková líná víkendová rána, kdy vstanu brzy, nikam nemusím, jen se tak ještě v županu zabořím do křesla a s knihou v ruce vychutnávám ticho. Ale v poslední době je toho ticha AŽ MOC…Tak jako rostlinky potřebují vláhu, my ženy se potřebujeme občas vykecat. A já už dva měsíce pracuju z domova, ve kterém se kromě mě vyskytuje pouze ten MIMOZEMŠŤAN. Na rozdíl od mého malého upovídaného chlapečka tento tvor téměř nemluví,  a na otázky odpovídá jednoduchými skřeky. Pokud je vůbec slyší, neboť mu k hlavě  přirostly sluchátka... Když se ho zeptám, kam zmizel ten můj malý chlapec, jen pokrčí rameny.."Někdo takový že tu žil???..nevím, nepamatuju si..."    Karanténu tráví  celé dny zavřený v synkově dětském pokoji. Půl dne zde prospí a zbytek prokrastinuje u počítače, tvrdíc, že pracuje. Občas vyjde ze svého brlohu, kam mu v rámci zachování duševního klidu raději už dávno nelezu a vypustí větu jednoduchou. Nejčastěji týkající se jídla : „Co bude k obědu?“... „Mám hlad“… „Kdy bude večeře?“ Nebo /pro muže tak typické/ hledání různých předmětů, které prostě ze záhadných důvodů nevidí, přesto, že je má na očích:  „Nevíš kde mám/kde je…?“ /doplň cokoli od mobilu po čisté ponožky/ „Kam‘s mě dala…?“ /doplň totéž/ „Je tu někde…?“ /doplň co Tě napadne/ „Máme ještě…?“ /doplň jakoukoli potravinu/ „Proč nemáme..?“ /doplň cokoliv/ Celé dny chodí tento mimozemšťan oblečen v pyžamu. Svačinky si bere do brlohu a kdybych nezakročila, bral by si tam i oběd a večeři. Ale to už bych ho neviděla vůbec, a také by ztratil poslední zbytky slušných návyků, které jsem mu kdysi/teď vidím, že marně/ vštěpovala. U oběda se s ním konečně snažím navázat konverzaci. Má jako vždy na hlavě sluchátka a čumí do tabletu. Vedu monolog. Po pěti minutách odezírání ze rtů MU to docvakne a sluchátka odloží. „Říkalas něco?“...zařve, neboť je z hlasité hudby již nahluchlý… Konečně mohu začít. Mé dotazy a konverzační náměty jsou jednoduché. Týkají se povětšinou školy a drobných domácích prací… “Udělal jsi už..?“…Poslal jsi…?“… „Máš hotovou…?“... Když to nepomůže, přiostřím: „To jsem zvědavá, kdy už konečně uděláš, uklidíš, napíšeš……!!!“ No a nakonec už jen výhružně řvu: „Jak to že jsi doteď neudělal, neodevzdal, neodnesl, neuklidil...!!!!“   Když mimozemšťana už opravdu hoooodně dlouho nevidím, nepropadám panice. Abych se přesvědčila, že ještě žije , vylákám ho z brlohu lstí. Je to jednoduché.  Stačí hlasitě zařvat:  -------------------------------------------------------------------------------------------------- A jak jste na tom se svými potomky vy????...:-)