Jak je těžké nechat děti osamostatnit se... :-)

Když děti vyrůstají: Příběh o prvním samostatném cestování do školy

Nepatřím k úzkoprsým matkám... snažím se vždy a za všech okolností používat selský rozum a ... snažím se neudělat ze svých dětí nesamostatné chudáky, kteří budou někde v koutě plakat když se na ně někdo špatně podívá.

Tak se stalo, že moje starší dcera (9 let) chtěla vyrazit sama do školy - chodí do centra, takže musí 1x přestoupit z tramvaje do tramvaje..

V praze - tam, kde je stále obklopena spoustou lidí. Dostala mobil, kázání jak se má chovat, jak se nemá s nikým bavit... všechny scénáře co by se kdyby se... samozřejmě vím, že se špatné věci přivolávají tím, že na ně myslím a bojím se jich... takže jsem většinu zavrhla ještě v hlavě.
V pondělí vyrazila v 7 ráno.. skoro jsem nespustila pohled z mobilu (asi 5x jsem zkusila, že oba přístroje fungují :-)). Když mi zavolala, že je u školy s kamarádkou, málem jsem se šla opít.

Stejně tak to šlo v úterý i ve středu.. v jejích 9ti letých očích se najednou objevil obraz toho, jak "vyrostla". Jak už je velká holka a zvládá to s přehledem.. zase jeden milník překročen... po tom, co se začala přetáčet na bříško, lézt, chodit... tak jsme zase o kus dál.. dokonce se změnilo i její vystupování, stala se z ní opravdu samostatná bytost, začala fungovat na jiných principech - prostě už je velká.

Dnes jsem ji vyprovodila na zastávku tramvaje, zasmála se, že má stále volné to samé místo :-), zamávala mi, poslala pusu a já se s úplným klidem vrátila k nemocné mladší dceři... za 45 minut mě už klid přešel. Telefon naskakoval do schránky (má kvůli škole nakázán režim "v letadle"). Do 8 hodin jsem se jí nedovolala a ona nevolala mě. Málem jsem zešílela... nervy mi pracovaly tak, že jsem se dokonce rozbrečela když jsem to vyprávěla manželovi, který mě uklidňoval, že je samozřejmě v pohodě a jen se s někým zakecala a zapomněla zavolat a když zazvonilo, bylo už pozdě - jak já ty táty obdivuju.... Nařídila jsem si budík na 8.45, abych začala volat hned po ukončení první hodiny... NIC!

Hloupý hlas hlasové schránky stále oznamoval to samé a já už přemýšlela nad tím, jak dlouho trvá dojet s naloženým dítětem v autě za hranice..
V panice jsem napsala smsky paní učitelce, paní vychovatelce, kamarádce, která ve škole občas pracuje a přemýšlela jestli mám zavolat paní ředitelce nebo její zástupkyni a požádat jí, aby šly zkontorolovat moje dítě ve 2.třídě.

Těsně před 10.hodinou přišla smska od paní vychovatelky, že je dcera v pořádku... a následně mi i volala s tím, že se mi nemohla dovolat, tak to prostě vypnula a bylo!
Spadnutí kamene z mého srdce musel být slyšet snad i na hranicích... a já si uvědomila, že teď už to bude jen a jen horší... že přijdou dny, kdy se opije a zůstane někde u kamarádky (snad to nebude hned kamarád) a třeba se jí nedovolám do druhého dne,.. třeba se jako já rozhodne odjet naučit se řeč do zahraničí (jak to máma zvládala bez mobilu a skypu?????? můj obdiv narostl max. rozměrů) a nebo...
Takže jsem si řekla, že je na čase svým dětem věřit.. stejně jako to dělala moje máma a stejně jako to dělají mámy všude kolem nás.. to, že budeme děti držet za ručičku a nikam je nepustíme není řešení,... je třeba je pustit a čekat až se vrátí a vědět, že se vrátí vždy a v pořádku.
Ufff... :-)

Zdroj foto:Pixabay.com