Druhý advent

Když se rozzáří druhý advent, tvář lidí o odstín potemní. Vzduch se nadechne tepla, jak ho proteplí větší nervozita i větší stres. Vánoční povinnosti se rozšíří na seznam o desítkách, snad i stovkách položek. Co a komu koupit za dárky. Co koupit za jídlo, co zamrazit, co koupit později, co koupit k pečení cukroví a co už je schované ve spíži od loňských Vánoc a neutekla tomu minimální trvanlivost. Kolik toho napéct. Bude se vůbec péct? A kdy? Za nocí, kdy se spí. Co uklidit teď a co potom. Co neuklízet vůbec. Avšak čas k jejich vykonání se zkrátí, protože se prodlouží pracovní doby, jako by jindy byly krátké. Pracuje se déle, pracuje se pořád. O všech sobotách. I o všech adventních nedělích. A přesto se zdá, že je to nedostatečné. Jako kdybychom potřebovali mít obchody otevřené dvacet šest hodin denně, osm dní v týdnu. O Vánocích – nejen o nich – jsme se vychovali k brouzdání po obchodech a obchodních centrech. Vychovali jsme se k rozežranosti. Vychovali jsme se k povrchnosti. Vychovali jsme se ke špatným návykům. Jako by si ti, co obchody navštěvují těsně před zavíracími dobami a nejradši i po nich („Vy už zavíráte?! Je teprve sedm/osm/devět!“) a korzují jimi jako na promenádě, neuvědomovali, že i jejich zaměstnanci chtějí domů, chtějí do tepla a náruče svých rodin. Něco o vánočních svátcích hlásáme a vypouštíme do světa v líbivých reklamách, něco si o nic čteme ve vyleštěných časopisech. A něco zhola jiného, něco matného, tmavého, špatného jsme si o nich zařídili. Vánoce tu nejsou pro nás. Vánoce tu jsou proti nám. Vánoční svátky nejsou dobou mírného tempa a oddechu. Vánoční svátky jsou dobou největšího pracovního výkonu, jenž nás připravuje o energii, napíná naši trpělivost a utlumuje naše tužby a přání, které se smrknou do jednoho jediného. Ať už je po Vánocích. Smutné. Velmi smutné. Musí se jen prodávat. Prodávat. Prodávat. Ducha Vánoc jsme proměnili v ducha peněz. Přesto se zachovává jejich barevná tvář. Na náměstích vyraší vánočního stromy. Někde vyšší, jinde menší, někde husté, jinde řídké, ale vykvetou do vánoční krásy a vždy zkrášlí jakýkoliv prostor. Jen nezkrášlí duše lidí… Co na tom, že lidé zřejmě neznají (nebo znají, ale v malém počtu) příběh za vánočním stromem, příběh o jedné zmrzlé holčičce opuštěné v lese, zanechané zimě a zázraku a o její záchraně, která v dobrotivé mysli zrodila myšlenku stromu republiky. Co na tom, že nevnímají spojení s minulostí. O tom jsme si Vánoce taky neudělali. Vánoce. Čas na rodinu, přátele, na blízké známé. Čas na nás samotné. Čas, kdy na nic z toho není čas (moc). AKM