Čtvrtý advent

Čtvrtý advent se rozsvítil a pomalu ukončuje přípravnou část Vánoc, která však ve většině domácností nekončí, nýbrž vrcholí, přidává na zvýšených hlasech a neshodách a hádkách a rupnutých nervech a přiměje k vyhlížení nudného ledna, kdy bude po všem. Hlavně po Vánocích. To se opakuje potichu i nahlas. Ať už je po Vánocích. Ať už je po Vánocích. Ale to není jediné, co se dokolečka dokola opakuje. Vánoce jsou prý o rodině. I to se říká a připomíná jako mantra, kterou už nikdo neposlouchá ani nečte a jistě ji málokdo p(r)ociťuje. Protože řekněte to někomu, kdo do práce odchází za tmy a domů se vrací za tmy, kdo nestíhá běžné věci, natož ty, co jsou navíc. Kdo se míjí s dětmi i partnerem, jimž častěji vidí záda než tvář. Kdo si s nimi vymění jen několik slov, a to jsou většinou slova týkající se úkolů a nutností, toho, co je potřeba udělat. Žádná chvíle dlouhého posezení a mluvení o zdánlivých obyčejnostech, o tom, jaký byl den, co se přihodilo zábavného, co kdo komu řekl nebo udělal. Ne. Udělej tohle. A tohle. A ještě i tohle. Vánoce jsou prý o rodině. Ale jak ji mají oslavit rodiny, které jsou rozhádané? Kde spolu nemluví ten s tím a ta s tou nebo mluví, ale ne moc, jen trochu, jen aby se neřeklo, kde ve vzduchu létá napětí, když ne rovnou talíře. Vánoce jsou ta nejvhodnější doba k usmíření, neviditelně šíří citlivost a dojemnost, jsou podanou rukou, ale kolik lidí je natolik odvážných a silných, že učiní ten nejtěžší krok, tedy první? Kolik lidí je schopno přiznat vlastní chybu nejen druhým, ale hlavně sobě a nabídnout ruku k uzavření sporů? Kolik lidí je schopno se přes své zranění, které utrpěla duše činem nebo slovem, začít uzdravovat a říct mnohdy ta nejtěžší slova – omlouvám se nebo necháme toho nebo prostě a jen pokračovat, navázat přetržené pouto? Vánoce jsou prý o rodině. Avšak jak mají slavit ti, které o Vánocích navštíví smutek, poněvadž během doby, kdy se měli cítit šťastně a veselit se, utržilo jejich srdce ránu největší. Vzniklo v něm prázdné místo po ztraceném člověku, jenž odešel a nemůže se vrátit? Musí čekat na své milované na místě, které si můžeme tvořit jen v naší fantazii? Vánoce jsou prý o rodině. Ale co mají dělat lidé, kteří žádnou rodinu nemají? Kteří nemají partnera ani děti, nikoho, s kým by o Štědrém večeru usedli k vánoční večeři, povídali si a pochutnávali na upečených dobrotách a u vánočního stromku si rozbalili dárky. Pro ně jsou Vánoce obdobím štědrým hlavně na smutek, co v nich začne klíčit snad někdy kolem Dušiček a postupně se vzmáhá v mohutný výhonek, který prorazí do srdce a rozpláče ho. Vánocům totiž nelze uniknout, když se všude připomínají vánoční výzdobou a vánoční reklamou, co křičí odevšad. Vánoce jsou prý o rodině. Avšak určitě se tím nemyslí kapitalistické Vánoce. Jejich vrchol, Štědrý den, bývá povětšinou štědrý hlavně na ohromné množství dárků, jako by počet lesklých balíčků vyjadřoval, jak velkou lásku k nám druzí cítí, jak nás mají rádi. Hlavně koupit hodně dárků. Hlavně ať toho pod stromečkem není málo. Je štědrý i na únavu, co se v těle postupně rozkládá a vyčkává, až se bude moct projevit. Naplno a neodvratně. Až uspí tělo i duši. Protože by se zřejmě zhroutil svět, kdyby o Štědrém dni obchody a jejich zámky zůstaly zamčené, kdyby lidé nabírali čerstvý dech a obnovovali vyčerpanou sílu s rodinou, přáteli nebo domácími mazlíčky. Nebo se všemi dohromady. A vytvářeli zážitky, z nichž se zrodí budoucí historky. Štědrý den je spíš škudlivý. Vánoce jsou prý o rodině. Ale kdo si na to v tom shonu vzpomene? AKM