„Můj synáčku!“ vzlykala na pohřbu. Dopis matky Jana Palacha obsahuje prorocká slova

V neděli 16. ledna jsme si připomněli výročí. Smutné? Nadějeplné? Obojí? Záleží na úhlu pohledu. Den, kdy se na protest proti okupaci tehdejšího Československa vojsky cizí mocnosti upálil jedenadvacetiletý student Filosofické fakulty Jan Palach. O kom se píše méně, je Libuše Palachová, matka Pochodně č. 1. 

Pochodeň č. 1

Od doby jeho činu, který se stal jedním ze živoucích ohnisek boje proti komunistickému režimu, bylo o Palachovi napsáno mnoho. O jeho životě i osobnosti, o tom, co ho vedlo k činu tak extrémnímu, jakým je skončit jako živá pochodeň. Však se tak nazval: Pochodeň č. 1.

Nejhorší chvíle v životě ženy

V době svého tragického skonu Palach ještě bydlel v jejím domě ve Všetatech. Jak je asi matce, která se z novin spolucestujícího ve vlaku dozví, že její dítě spáchalo sebevraždu ohněm a leží v nemocnici v kritickém stavu? Může si vůbec žena zažít něco horšího?

Můj synáčku…

Libuše Palachová byla skromná žena, o jejímž životě se nedochovalo příliš mnoho zpráv. Víme však, že milovala oba své syny, neposedného a živého Jana, i o sedm let staršího Jiřího, u nějž nakonec dožila svůj život – deset let po Janově smrti podlehla těžké nemoci.   Také přežil mrazivý archívní záznam z Palachova pohřbu, na němž Libuše Palachová vzlykavě volá: Takový byl můj syn, takový vlastenec!“ A na samý závěr obřadu se loučí se svým dítětem výkřikem plným něhy i bolesti: „Můj synáčku!“  

Pravda zvítězí

Libuše Palachová byla zdánlivě obyčejná, ale měla mravní sílu, jaká se často nevidí. Když Jana Palacha o dva měsíce později následoval na onen svět další student, Jan Zajíc, měla dost vnitřní pevnosti na to, napsat kondolenci Zajícovým rodičům. Čin téměř protistátní, pro ženu, kterou sledovala STB. Svou krátkou úvahu na téma, zda historie jednou ocení činy jejich synů, zakončila slovy, které si je dobré připomínat i dnes: „Věřím, že nakonec přece jen pravda zvítězí.“   Na počest památky této neobyčejné ženy dnes přinášíme plné znění jejího dopisu rodičům Jana Zajíce. Více dopisů Libuše Palachové najdete zde.   Myslíte, že šlo o zbytečnou oběť, nebo o hrdinství? Změnil pohled na matku Jana Palacha nějak váš pohled na jeho čin? Podělte se s námi v komentářích!  

1. 3.  1969 

,,Drazí rodiče Jana Zajíce! Přijměte prosím moji nejhlubší soustrast nad ztrátou vašeho drahého syna Jana. Stejně jako vy i já a můj syn prožíváme kruté chvíle nad mým synem, nezapomenutelným Janem, který též obětoval život pro stejné ideje naší drahé vlasti. Kéž by nebyly jejich oběti zbytečné. Národ se povzbudil nad jejich hrdinnými činy, cizina s námi sympatizuje, a co bude dál? Snad dějiny jednou budou vyprávět o hrdinných obětech, které pro krásné humánní ideje obětovaly své životy a budou příkladem celé naší mládeži. Musíme být hrozně stateční, abychom překlenuli tak tragickou událost, a musíme se posilovat slovy, které vy i my od našich přátel dostáváme. Věřím, že nakonec přece jen pravda zvítězí."   Autorka: Erika Hájková Foto: Archiv Jiřího Palacha