Co vás přivedlo právě k arabštině a Egyptu?
Arabština a arabský svět mě zajímaly od dětství. Ještě před tím, než jsem uměla psát, jsem si kreslila vlnovky a říkala, že píšu arabsky. Nikdo z rodiny nevěděl, kde jsem k tomu přišla. Jak jsem rostla, hledala jsem si informace kolem sebe stále víc. V 90. letech, v začátcích internetu, to ještě nebylo tak jednoduché. Informace jsem čerpala z knížek a filmů. Některé byly objektivní, některé až příliš romantické a realitě často neodpovídaly.
Někdy kolem 15 let jsem si zjistila, že můj velký sen se dá také studovat na univerzitě – v Praze je obor Arabistika na Karlově univerzitě. Tak bylo rozhodnuto. Zjistila jsem si podmínky přijetí a do maturity se v každé volné chvíli učila na přijímačky. Vždycky jsem věřila, že když máte jasno a něco pro to uděláte, že vám to vyjde. Arabistiku jsem vystudovala a ani jednou jsem své volby nelitovala.
K Egyptu mě to v rámci arabské kultury táhlo vždy trochu víc, ale na začátku mi bylo vlastně jedno, do jakého regionu se vypravím. Naše univerzita posílala studenty na výměnné pobyty do Káhiry. Strávila jsem tam skvělý semestr a několikrát se tam i vrátila na soukromé jazykové kurzy. Do Káhiry jsem se pak stále vracela a sbírala tam materiály pro svou závěrečnou práci, která se týkala neoficiálně postaveného osídlení. Dodnes si pamatuji ten pocit radosti, že právě teď dělám přesně to, co mám.
Pak se tento pocit vytratil na více než 12 let. Měla jsem sen pracovat v nějaké humanitární nebo rozvojové organizaci a bylo pro mě velkým rozčarováním, když jsem zjistila, že se o mé znalosti instituce nijak neperou. Několik let jsem zoufale bušila na všechny možné dveře, ale byly přede mnou zavřené. Ze zoufalství jsem nastoupila pracovat do korporátu a cítila se, jako by mě už v životě nic nečekalo. Byly to velmi smutné roky a nerada na ně vzpomínám.
Jak vznikala Arabština srozumitelně a co podle vás nejvíce pomohlo tomu, že se akademie rozrůstá?
Arabština srozumitelně vznikla, když jsem se, jak ráda říkám, najednou probudila z kómatu způsobeného roky práce v korporátu. Po 10 letech jsem se vrátila do Egypta – jako turista. Vůbec jsem nečekala, co to se mnou udělá. Ale něco se stalo už ten moment, když jsem vystupovala z letadla. Ten vzduch byl cítit něčím, co jsem nikdy nezapomněla, jen jsem to dala do pozadí. A pak už to jelo. Mluvila jsem arabsky a byla ve svém živlu. A říkala si – proč posledních 10 let nejsem tady? Jako by se do mého těla a duše vrátil život. Tohle byl impulz, abych pochopila, že život nabízí víc než jen domnělé „jistoty“ stálé práce a volných víkendů.
Všechno jsem ukončila a překopala svůj život. Tedy ne ze dne na den, byl to proces, ale tahle má cesta do Egypta po dlouhé době byla jeho začátkem. Začala jsem přemýšlet, jak bych se mohla tím, co mám nejradši a co jsem nakonec i vystudovala, rozumně živit. Začala jsem učit arabštinu holky, které měly egyptské partnery. K mému překvapení je to bavilo a chodily mi další.
Stále dokola mi chodily studentky, které říkaly totéž – „učím se x měsíců s rodilým mluvčím a neumím skoro nic. Proč?“ Já jsem systematik a učit lidi mě baví, nevadí mi vysvětlovat a klidně to řeknu desetkrát :) Začala jsem systém spisovné arabštiny, který mám naučený z univerzity, aplikovat i na výuku té hovorové. My Češi potřebujeme systém, když se učíme jazyk, tím spíš tak odlišný, jako je arabština.
Studenti měli výsledky a chtěli pokračovat dál také se mnou. Tak jsem přidávala další úrovně, až vznikl celý cyklus na 2 roky, kdy od začátečníka dojdete na vysoce pokročilou úroveň.
Kdo se k vám dnes chodí učit egyptskou arabštinu a co ho k tomu vede?
Z 80 % jsou to stále ženy, které do Egypta táhne jejich srdce. Mají tam přítele nebo manžela a chtějí rozumět jeho jazyku. Těmto ženám já obzvlášť rozumím a velmi se dokážu ztotožnit s tím, co zažívají. Tuším, co slýchají a co je musím naučit, aby se v tom zorientovaly.
Ale už to nejsou jen tyto klientky. Studují se mnou muži a ženy všech věkových kategorií, někteří mají v Egyptě byt a chtějí tam trávit důchod, někteří tam založili firmy a někteří milují cestování a chtějí si při individuálních výletech poradit sami.
Co člověk díky znalosti jazyka pochopí o Egyptě, co mu při běžné dovolené snadno unikne?
Toho je opravdu hrozně moc. V momentě, kdy znáte aspoň základy, otevíráte si dveře k srdci místních lidí. To je první a nejvýraznější rozdíl. Berou vás jinak, obdivují vaši snahu a už na vás nezapomenou. Mnoho Egypťanů si úsilí cizince, který se učí jejich jazyk, velmi váží.
Nesetkáte se s pozvednutým obočím, že jste něco řekli špatně, jako je to u některých jiných národů. Jsou nadšení a pokud se dostanete do společnosti, kde opravdu anglicky neumí (a to se vám stane velmi snadno), arabština vás doslova vytáhne z každého průšvihu.
Díky jazyku také více pochopíte mentalitu. Lidé nelpí na hmotných statcích a žijí ze dne na den, ale bez stresu. Mnoho hovorových frází tento životní postoj odráží.
Arabština může na začátečníka působit jako nedosažitelný cíl. Co bývá ve skutečnosti nejtěžší a jaký první krok doporučujete?
To je pravda a mnoho lidí do kurzu jde s tím, že je to stejně sci-fi, tak to jen zkusím a uvidím. A pak jsou překvapení, jaký svět se před nimi začne postupně odkrývat.
Já mám tu výhodu, že jsem se učila arabsky přesně jako moji studenti. Také až v dospělosti a ne od rodilých mluvčích. Tedy ne v začátku. Učili mě čeští učitelé na vysoké škole, kteří mi dali opravdu neotřesitelný základ. Na jeho základě pak už se mnou rodilí mluvčí neměli práci :) Jen na mě prostě mluvili a já už si to zanalyzovala sama. Stejný systém předávám svým studentům. Nesmí je odradit, že začátky jsou dlouhé a trochu únavné.
První krok je tedy podle mě pochopit, co to vlastně je systém arabštiny, jak funguje stavba slova a gramatiky. Druhý krok je si to osvojit. To bude trvat minimálně 4–5 měsíců. U mě v Akademii s opakováním to studenti bezpečně zvládají do 9 měsíců. A až třetí krok je vyjet na jazykové pobyty, mluvit s místními, hledat si lektora na konverzace.
Co vás budování vlastní akademie naučilo o sobě a co byste poradila ženě, která má neobvyklý zájem, ale pochybuje, zda se jím může živit?
Budování tohoto projektu mě o sobě naučilo to, že práce je jednou z nejvýznamnějších (pokud ne tou úplně nejdůležitější) součástí našich životů. Uvědomila jsem si, že dělat jako práci něco „normálního“ (jako všichni, přece) a nechat svou vášeň jen jako koníček mi nikdy štěstí nepřinese. Nenašla jsem smysl vůbec v ničem, dokud jsem nenasytila tuto svou potřebu. Ale to jsem zjistila o sobě, ostatní to tak samozřejmě mít nemusí.
Jsem opravdu bytostně přesvědčená, že pokud vás to někam volá, jen zatím nevidíte, jak by to bylo technicky proveditelné, poslouchejte to volání. Váš mozek se vás bude snažit „chránit“ a zastavit vás, ale vaše duše ví přesně, kde se cítí dobře a kde ne. A vše se ukáže, jakmile se na tu cestu vydáte.
Když máte něco opravdu rádi, dokážete pro to nadchnout i jiné lidi. A když se lidé nadchnou a něco chtějí, velmi rádi za to také zaplatí. Před 10 lety jsem si také těžko představila, že toto bude moje práce, můj byznys a živobytí. Dnes mám v různých kurzech stovky studentů.
Foto/Autor: Květa Kučerová (se souhlasem), Nikol Pospíchalová
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...