Vše je o vašem přístupu, tak buďte v pohodě

Ahoj, tak tento týden tady máme horoskop s úvodem. Ta karta je velmi nenápadná a jemná, takže je mi vlastně hned jasný, o čem budu psát. Minulý víkend jsem opět byla s indiány Kogi a byl to taky důvod k tomu, že je horoskop s úvodem až dnes. Tušila jsem, že bude o čem psát a intuice nezklamala :-) Teď už to asi bude tak, že jeden týden bude úvod, další týden bude nový horoskop. Tak, a jdeme na to. Víkend s indiány se jmenoval Dar půdy. Asi měsíc před touto akcí ale přišel mail, že indiánům neprodloužili víza, tak se budou muset vrátit domů a tudíž s námi o víkendu fyzicky nebudou. Ale že pro nás natočili video a jeden večer s nimi budeme on-line. To je, co? On-line indiáni :-) Jela jsem tam, protože nám v programu zůstala Monika Michaelová. Žena, která s Kogi žila a vlastně u nás v České republice dělá jejich práci. Monika je pro mě Kogi žena. Mluví skrze ni celý vesmír. Její vhledy mají obrovskou hloubku a když mluví, hltám každé její slovo. A teď k věci. Kolem půdy se točil celý víkend. Jenže Tereza si představovala, že když jede na Dar půdy po indiánsku, bude chodit po poli, louce nebo zahradě a bude se nějak energeticky propojovat s tim místem. Realita byla taková, že jsme byli na poli, kde k nám mluvil velmi vzdělanej člověk a vysvětlovat nám, jak poznat, s čeho se půda skládá a spoustu dalších věcí, který já v běžnym životě absolutně nevyužiju. Tak jsem tam tak seděla, koukala a psala jsem si s bráchou, protože se mu zrovna narodila holčička. Odpoledne přišel jinej velmi chytrej pán. Uvelebila jsem se na gauč a krásně usnula. Pochopila jsem, že tyhle informace pro mě nemají žádnou cenu, že to není to, pro co jsem si tam přijela. A pak nastal večer, zapnul se počítač, telefon a projektor, a na tý obrovský zdi se objevil ten malej človíček ve sněhově bílém oblečení a mluvil. Já ho miluju! Víte, mně je vlastně úplně jedno, o čem mluví. Nepochybuju o tom, že řiká přesně to, co je třeba a že je v jeho slovech ta prastará moudrost, kterou oni od počátku věků nesou a dokonce jí i žijou. Ti lidi mě vážně fascinujou. Ta jejich čistota, prostota a opravdovost. Seděla jsem tam, oči přilepený na zdi a bylo mi krásně. Monika skvěle překládala a všechno do sebe úžasně zapadalo.

Ráno jsem si tak přemýšlela, co mi to dalo a došla jsem k jasnýmu závěru. Všechny ty informace od těch vzdělaných lidí byly určitě fajn. Dozvěděla jsem se třeba, jak se mění počasí a z toho důvodu je naše existence v podstatě v háji. Na druhou stranu ale zrovna ten jeden pán vymyslel model, kterej úspěšně realizuje a díky kterýmu by to v háji bejt nemuselo. Tady jsem se dozvěděla, že vlivem současného zemědělství naše půda v podstatě umírá. A to z úst člověka, kterej se pohybuje na akademické půdě, takže žádnej ezouš, abyste si nemysleli. Normálně bych já sama za sebe docela podlehla beznaději. Jenže se objevil On, můj malý velký muž na zdi, skrze kterého k nám mluvila příroda a všechny bytosti s ní spojené. A společně s Monikou nám řekli, že jsme všichni jedna bytost. Že Matka Země je živá bytost stejně jako my, její děti. Ona nás živí a vyživuje. Jsme propojení a máme ji v sobě. Já jsem si z toho odnesla jednu věc. Asi teď nezměním to, co se s půdou děje. Nezměním ani celkové dění ve světě. Nemůžu změnit ani nikoho jinýho. Jediný, co můžu, je změnit něco v sobě. Někdo se tam Moniky ptal, jak je možný, že mají Kogi neustále čisté oblečení. Oni chodí v bílém. Co bílém, jejich oblečení je sněhobílé. Žijí v přírodě, sedí na zemi, mají šál, do kterého si utírají ruce a pusu. Všechno je čistě bílý! Monika sama říkala, že neví. Mně to pak došlo. Přišla mi moje interpretace. Oni jsou uvnitř tak čistý, že se prostě umazat ani nemůžou. Já jedu hodně přes symboly, a tohle mi přišlo úžasný. A v souvislosti s tím mi taky došlo, co chci a můžu udělat já. Když se dívám na Kogi, já za sebe se cítim fakt krásně. Fakt mi stačí na ně jen koukat. A to je přesně to, co chci dělat i já. Chci se uvnitř cítit tak krásně co nejvíc a co nejdýl. Tak moc, aby se to skrze mě šířilo dál. Když se budu uvnitř dobře cítit já, bude se dobře cítit i ta Matka Země ve mně. A kdo ví, jak a kam až se ten pocit šíří, kdo si ho nasaje, koho bude inspirovat, kdo se jím “nakazí”. Mě k tomu inspirovali Kogi. To bylo to, pro co jsem si tam přišla. To, co všichni tak nějak “teoreticky” víme, ale skoro nikdo to nedělá. Já jsem to tam zažila a chci to žít i dál. A tak si toho malého mužíka v bílem vybavuju několikrát za den a vždycky se u toho usměju, vždycky mě naplní ten příjemnej pocit přítomnosti, opravdovosti, radosti a naděje. Vždycky si uvědomím to, že je fakt na tobě, jak se na věci díváš. Jestli v nich vidíš to dobrý nebo to špatný a na co z toho se zaměříš. Jestli chceš posilovat dobro nebo zlo. A hlavně je na tobě to, jak se budeš cítit. Nic jinýho a nikdo jinej než ty na to vliv nemá. Fakt ne. Tak už se vykašlete na všechny ty konflikty v sobě, na všechny žabomyší války a buďte v pohodě. A to i v případě, že vám třeba neni do smíchu. Protože přece sami moc dobře víte, že po každý bouřce vyjde Slunce. Vždycky ;-) Konzultace budou od pondělí do středy v Praze. Mám ještě pár volných míst, tak kdyžtak zavolejte nebo napište ;-) Teda dneska to bylo nějaký celý akční! Skoro všechny horoskopy vybízej k nějaký akci. To se mi ještě nestalo. Jak to tady tak píšu, tak mě napadlo, že vám sem dám odkazy na všechny ty chytrý lidi, který nám na Daru půdy přednášeli. Zejména klimatolog Jiří Malík a jeho projekt Společně proti suchu si zaslouží pozornost a může vás nasměrovat někam dál. Dalibor Tomko a jeho Divoko, a v neposlední řadě již zmiňovaná Monika Michaelová a její Mosty Puentes. Mějte se krásně, hlavně tam uvnitř. Tereza

Foto: Shutterstock, Terezie Schliková