Jste dokonalé bytosti, přijměte sami sebe se vším všudy

Ahoj, tak jak se máte? Ano, obligátní otázka na začátek, aby tady aspoň něco bylo, pač já už zase nevim, co psát. No nic, dem na věc. Tématem příštího týdne bude “přímost”. Čím přímější budete, tim líp. Neberte si servítky, neupejpejte se, buďte klidně i bezohlední (v očích těch ostatních), ale buďte sví a udělejte si jasno. A to nejen sami v sobě, ale i ve všem ostatním. Podívejte se na výraz ženy na kartě. Je hustá, co? Jde z ní až strach. Ale ona je jen přímá. Naprosto a totálně! A jestli v nás její přímost budí strach nebo jakoukoliv jinou emoci, není to její problém, ale náš! Ona má jasno. My ne. Bojíme se projevit se tak, jak to doopravdy cítíme. Bojíme se vyjádřit nejen před šéfem v práci, že si myslíme, že toho po nás chce hodně a plat tomu zdaleka neodpovídá. Bojíme se říct kolegyni v práci, že už nás štve, jak se chová, že každýho jen pomlouvá a dělá dusno. Bojíme se kamarádce říct, že přibrala a měla by se sebou něco dělat, nebo že se nám ten její novej účes, ze kterýho je tak nadšená, moc nelíbí. Bojíme se říct v supermarketu, že by mohli konečně otevřít další pokladnu, když jich tam maj šest a jedou dvě, přitom fronta je až do prdele. Bojíme se říct svýmu partnerovi pravdu o tom, jak to s ním máme, protože mu nechceme ublížit. Bojíme se, co by naše chování způsobilo. Bojíme se, že bysme třeba zůstali sami nebo že by to bylo ještě horší, že by nás pak už vůbec neměl nikdo rád. A tak mlčíme a čím dál tím víc se od sebe odpojujem, až nakonec stejně sami jsme, protože ztratíme to spojení ze všech nejcennější, sami se sebou a napojíme se na vnější svět, kterej je ale kurva levej!

Přetvářky, lži, manipulace, nepravdy, otrokářství a já nevim co všechno. Vnější svět jenom ždíme. Nás ždíme. A my mu to dovolujem. A čim víc nás ždíme, tim víc se bojíme. Protože tim víc jsme odpojený, tim víc jsme v prdeli. Když pak přijde někdo, kdo to má jinak, buď k němu vzhlížíme, nebo se ho bojíme. Připadá nám nebezpečnej. Mohl by nám něco udělat, nějak nám uškodit. Přitom nám ale vůbec nedochází, že nejvíc si škodíme my sami svým vlastním jednáním! My jsme ti, kdo si neustále podřezávají sami pod sebou větev. My k tomu ani nikoho nepotřebujem! Takže, přátelé, ta žena na tý kartě je silná. Vnitřně silná. Ale to není všechno. Je tam něco, co nás děsí možná ještě víc. Je citlivá. A milá. Je si vědoma svých “slabých stránek” a nebojí se je ukázat. To je totiž to, co ji činí silnou. A taky možná to, co nás děsí nejvíc. Protože my svoje slabý stránky ukazovat nechcem. Nechcem, aby o nich někdo věděl, aby je viděl, a tak se je snažíme všemožně zamaskovat a dělat, že nejsou. Což je to, co z nás činí ty “slabé”, protože pak se furt bojíme, jestli si toho někdo všimne nebo to někde vyplave a přijde se na to. V podstatě to znamená, že se nepřijímáme. Neberem se takoví, jací jsme a stylizujeme se do jakési představy, do jakéhosi imaginárního já. A pak jsme co? Pak jsme z toho celý zmatený a mimo.

Zcela se přijměte, jste jen vy

Takže dost! Přijměte se se vším všudy! ŽÁDNÝ SILNÝ A SLABÝ STRÁNKY TOTIŽ NEJSOU!!! JSTE JEN VY!!! Podívejte se na miminko. Na ten narozenej zázrak. Hledáte na něm nějaký silný a slabý stránky? Ne! Protože je nemá!!! A přitom je tak strašně zranitelný a samo nepřežije. Ale je dokonalý. Dokonale se o sebe postará, přestože neumí mluvit a ani se moc nehejbe. A v tomhle jeho “nejslabšim” stavu (jestli se to tak dá vůbec říct), mu celej svět leží u nohou! Zatimco my jsme uplně v prdeli, když se na nás někdo cizí blbě podivá. Hned začnem přemejšlet, co je na nás špatně a hledáme chybu. Jenže my jsme taky byli miminka. Takže jsme to uměli! Žili jsme to! Víme, jaký to je bejt dokonalej tvor! A jsme takoví pořád! Vzpomeňme si. To úplně stačí. Teď si na chvíli představte sebe, když jste byli miminko. Když vám bylo třeba 14 dnů. A nalaďte se na svou energii. Uvědomte si ji. Uvědomte si sebe. A pak ji nechte prostoupit celym vašim velkym tělem. Nechte tu energii, ať se zapíše do každičký buňky vašeho těla. Nechte si buněčnou paměť vzpomenout. A pak to spojení, který tam navážete, už nikdy nepřerušte, velmi milované, dokonalé, lidské bytosti. Konzultace budou tenhle týden hlavně po telefonu a v Jičíně. Roční osobní horoskopy si můžete objednávat pořád. A jelikož budu v Jičíně, můžete i na terapii koněm ;-)

Tak zase za týden

Sobota, čtvrt na jednu v noci. Sedim v pokojíčku u topení a pěkně mě bolí prdel. Pač tady sedim přes hodinu. Ale já jsem spokojená. Na to, že jsem ze začátku neměla ani páru o tom, co budu psát, to šlo ve finále samo. A teď si můžu jít lehnout :-) Ráno, nebo jinak, až vstanu, tak nafotim kartu, nasdílim to a bude. Pak si dám oběd a jdu ven. Dneska jsem nikde nebyla. Protože když jsem se chystala jít v Jičíně ven, tak jsem zjistila, že jsem doma zapomněla Tamarčinu bundu. Takže procházka nula. Ale dneska, dneska si to vynahradim! Tvl doufám, že to, co jsem si vymyslela, ujdu :-D Tak se mějte krásně, velmi milované, dokonalé lidské bytosti (to oslovení mě fakt bere) a opatrujte se ;-) Tereza

Foto: Shutterstock, Terezie Schliková