Ahoj :-) Tak jak se máte? :-) Ta pani z tý karty mi připomíná herečku z černobílejch filmů. Akorát že je barevná :-) A taky jedno dnešní odblokování. Protože ty ruce… Za mnou dneska taky přišla jedna paní. Nevypadala sice jako herečka z černobílejch filmů, spíš jako Diane Keaton, a ta už jede v barvách :-)
Chtěla řešit vztah se sebou a s muži. Což je super, většinou chtěj lidi řešit jen ty vztahy s opačným pohlavím. Říkala, že se rozvedla a že se teď vrací “domů”. Jako k sobě, k tomu, co jako malá opustila, ke všem schopnostem, který měla. Zmínila, že vnímá energie a že jí fialověj konečky prstů. Já jsem tam furt nemohla chytit, o co vlastně jde, tak jsem se jí zeptala, proč přišla. Nechtěla už blokovat to, co k ní přichází. Inženýrka v ní se snažila rozumem a logickými argumenty převálcovat tu malou holčičku, říkejme jí třeba Anička. Chtěla v sobě vyřešit tenhle rozpor. Pořád mi tam něco chybělo, až mi hlavou prolítla věta o těch prstech na ruce. Řekla jsem jí, ať zavře oči a podívá se, co se v těch rukách vlastně děje. Viděla tam hroznej zmatek. Já to teď zkrátim, nebudu to tady citovat slovo od slova, nedala bych to už dohromady :-) Nejdřív se viděla jako dvě. Byla tam inženýrka a malá Anička. Bylo potřeba dát ty dvě dohromady, právě proto, aby nedocházelo ke všem těm rozporům. Pochopila, že inženýrka není špatná, že i to je ona, zrovna tak jako Anička. Když se ty dvě spojily, ruce se uklidnily, chaos zmizel, energie proudila. Soustředila se ale jen na to, co skrze ruce přichází zvenku. Chtěla jsem vědět, co jde naopak skrze ruce z ní. Nevím teď už přesně, co to bylo za emoce, ale souviselo to se strachem. Pustila těma rukama ven všechno, co šlo, všechno, co chtělo ven. Začala samu sebe vnímat jako pevnou bytost, která stojí nohama na zemi a přitom je otevřená všemu, ČEMU OTEVŘENÁ CHCE BÝT. Uvědomila si, že spoustu toho, co dělá, už dělat nemusí a že konečně může bejt sama sebou. Ta žena, kromě inženýrky, je i záchranářka. Řešily jsme tam ještě nějaké věci, ale mě to zase vrátilo k těm jejím rukám. “Představte si znovu ty ruce,” říkám jí. “Jak vypadaj?” “Zářej,” odpověděla. “A odkud ta záře vychází?” ptám se. “Ze shora, jako z nebe.” To jsem chtěla slyšet! Přesně tohle jsem chtěla, aby si uvědomila, aby to viděla, aby to zaznělo. “Takže to nejde z vás, nijak to s váma nesouvisí.” “Ne,” zněla odpověď. Super! “Tak co dělaj ty vaše ruce, co uměj, jakej maj dar?” Chvíli bylo ticho a pak řekla, že dávaj lásku. Že skrze ruce dává a přijímá lásku. Nechala jsem ji, ať si tý lásky vezme, kolik potřebuje. Ať si to dovolí, ať teď prostě jenom přijímá. Chtěla jsem, aby tu lásku, kterou pak nazvala sebeláskou, nechala prostoupit celým tělem. Když bylo hotovo, ptala jsem se znovu na ruce. “Dobrý, pořád zářej.” Víte, já jsem jí nemohla říct, co mi tam přišlo už ve chvíli, kdy jsem se k těm rukám začala vracet. Potřebovala jsem, aby to napadlo ji, aby si k tomu došla sama. Vždycky, když si k něčemu dojdeme sami, je to mnohem přínosnější, než když nám to někdo řekne. “Tak co s těma rukama budete dělat?” “Budu dávat tu lásku.” “Dobře. Tak si naproti sobě někoho představte a dejte mu ji. Jak to vypadá?” Je zvláštní, jak se člověku během odblokování mění výraz tváře. Ona najednou tak jakoby roztála. “No, ten člověk začíná taky zářit.” “No, tak co dělaj ty vaše ruce?” ptám se znova s tím, že teď už ta odpověď přijde. “Dávají tu lásku.” Tvl, dobře, tak jedeme dál :-) “Podívejte se na toho člověka pořádně. Má někde nějaký nemocný místo?” “Má,” odpověděla. “Tak mu tam dejte ty ruce.” Teď bych vám přála vidět výraz její tváře. “Ono se to uzdravuje!” řekla mi. “Výborně! Takže co dělaj ty vaše ruce?” “Léčej!” A bylo to tam! Miluju tyhle chvíle uvědomění, když do sebe věci zapadnou. Teď se možná ptáte, jak tenhle příběh souvisí s váma. Absolutně! Zrovna tak, jako naše záchranářka a dáma na kartě, i vy máte ruce. A každej z vás má svůj jedinečněj dar, svoje požehnání. Ten dar máte ve svých rukou! Je jen a jen na vás, jak s ním naložíte. Nehledejte v tom nic okázalýho, nic jedinečnýho, nic zvláštního nebo dokonce vzácnýho. Stejnej dar může mít druhá půlka lidí na týhle planetě. Ale každej ten svůj dar používá po svym a o to jde. O tu jedinečnost. Právě ta jedinečnost je to, co do toho můžete dát jenom vy, nikdo jinej. Protože nikdo neni stejnej. Nikdo. Nebojte se svýma rukama tvořit! Od toho je máte! Třeba já s nima píšu. Víte, kolik lidí na světě píše? No mraky. Ale to přece vůbec nevadí, to mě přece nijak neohrožuje a ani já svým psaním nikoho neohrožuju. Chápete? Je fakt jedno, co děláte, hlavně to dělejte! Vy jste to požehnání, tak ho šiřte dál. Svět to potřebuje. Protože skrze požehnání se šíří láska. A jak víme z našeho příběhu, láska léčí. Pojďme společně vyléčit sebe a pak postupně celej svět. Je to v našich rukou…
Konzultace budou tenhle týden v Jičíně a po telefonu. Můžete si taky objednat dárkový poukazy buď na roční osobní horoskopy nebo na konzultace. A když Jičín, tak i terapie koněm! Jo a pozor, u stájí je krytá hala, takže jedem za každého počasí, pač na nás pršet nebude :-)
Chtěla řešit vztah se sebou a s muži. Což je super, většinou chtěj lidi řešit jen ty vztahy s opačným pohlavím. Říkala, že se rozvedla a že se teď vrací “domů”. Jako k sobě, k tomu, co jako malá opustila, ke všem schopnostem, který měla. Zmínila, že vnímá energie a že jí fialověj konečky prstů. Já jsem tam furt nemohla chytit, o co vlastně jde, tak jsem se jí zeptala, proč přišla. Nechtěla už blokovat to, co k ní přichází. Inženýrka v ní se snažila rozumem a logickými argumenty převálcovat tu malou holčičku, říkejme jí třeba Anička. Chtěla v sobě vyřešit tenhle rozpor. Pořád mi tam něco chybělo, až mi hlavou prolítla věta o těch prstech na ruce. Řekla jsem jí, ať zavře oči a podívá se, co se v těch rukách vlastně děje. Viděla tam hroznej zmatek. Já to teď zkrátim, nebudu to tady citovat slovo od slova, nedala bych to už dohromady :-) Nejdřív se viděla jako dvě. Byla tam inženýrka a malá Anička. Bylo potřeba dát ty dvě dohromady, právě proto, aby nedocházelo ke všem těm rozporům. Pochopila, že inženýrka není špatná, že i to je ona, zrovna tak jako Anička. Když se ty dvě spojily, ruce se uklidnily, chaos zmizel, energie proudila. Soustředila se ale jen na to, co skrze ruce přichází zvenku. Chtěla jsem vědět, co jde naopak skrze ruce z ní. Nevím teď už přesně, co to bylo za emoce, ale souviselo to se strachem. Pustila těma rukama ven všechno, co šlo, všechno, co chtělo ven. Začala samu sebe vnímat jako pevnou bytost, která stojí nohama na zemi a přitom je otevřená všemu, ČEMU OTEVŘENÁ CHCE BÝT. Uvědomila si, že spoustu toho, co dělá, už dělat nemusí a že konečně může bejt sama sebou. Ta žena, kromě inženýrky, je i záchranářka. Řešily jsme tam ještě nějaké věci, ale mě to zase vrátilo k těm jejím rukám. “Představte si znovu ty ruce,” říkám jí. “Jak vypadaj?” “Zářej,” odpověděla. “A odkud ta záře vychází?” ptám se. “Ze shora, jako z nebe.” To jsem chtěla slyšet! Přesně tohle jsem chtěla, aby si uvědomila, aby to viděla, aby to zaznělo. “Takže to nejde z vás, nijak to s váma nesouvisí.” “Ne,” zněla odpověď. Super! “Tak co dělaj ty vaše ruce, co uměj, jakej maj dar?” Chvíli bylo ticho a pak řekla, že dávaj lásku. Že skrze ruce dává a přijímá lásku. Nechala jsem ji, ať si tý lásky vezme, kolik potřebuje. Ať si to dovolí, ať teď prostě jenom přijímá. Chtěla jsem, aby tu lásku, kterou pak nazvala sebeláskou, nechala prostoupit celým tělem. Když bylo hotovo, ptala jsem se znovu na ruce. “Dobrý, pořád zářej.” Víte, já jsem jí nemohla říct, co mi tam přišlo už ve chvíli, kdy jsem se k těm rukám začala vracet. Potřebovala jsem, aby to napadlo ji, aby si k tomu došla sama. Vždycky, když si k něčemu dojdeme sami, je to mnohem přínosnější, než když nám to někdo řekne. “Tak co s těma rukama budete dělat?” “Budu dávat tu lásku.” “Dobře. Tak si naproti sobě někoho představte a dejte mu ji. Jak to vypadá?” Je zvláštní, jak se člověku během odblokování mění výraz tváře. Ona najednou tak jakoby roztála. “No, ten člověk začíná taky zářit.” “No, tak co dělaj ty vaše ruce?” ptám se znova s tím, že teď už ta odpověď přijde. “Dávají tu lásku.” Tvl, dobře, tak jedeme dál :-) “Podívejte se na toho člověka pořádně. Má někde nějaký nemocný místo?” “Má,” odpověděla. “Tak mu tam dejte ty ruce.” Teď bych vám přála vidět výraz její tváře. “Ono se to uzdravuje!” řekla mi. “Výborně! Takže co dělaj ty vaše ruce?” “Léčej!” A bylo to tam! Miluju tyhle chvíle uvědomění, když do sebe věci zapadnou. Teď se možná ptáte, jak tenhle příběh souvisí s váma. Absolutně! Zrovna tak, jako naše záchranářka a dáma na kartě, i vy máte ruce. A každej z vás má svůj jedinečněj dar, svoje požehnání. Ten dar máte ve svých rukou! Je jen a jen na vás, jak s ním naložíte. Nehledejte v tom nic okázalýho, nic jedinečnýho, nic zvláštního nebo dokonce vzácnýho. Stejnej dar může mít druhá půlka lidí na týhle planetě. Ale každej ten svůj dar používá po svym a o to jde. O tu jedinečnost. Právě ta jedinečnost je to, co do toho můžete dát jenom vy, nikdo jinej. Protože nikdo neni stejnej. Nikdo. Nebojte se svýma rukama tvořit! Od toho je máte! Třeba já s nima píšu. Víte, kolik lidí na světě píše? No mraky. Ale to přece vůbec nevadí, to mě přece nijak neohrožuje a ani já svým psaním nikoho neohrožuju. Chápete? Je fakt jedno, co děláte, hlavně to dělejte! Vy jste to požehnání, tak ho šiřte dál. Svět to potřebuje. Protože skrze požehnání se šíří láska. A jak víme z našeho příběhu, láska léčí. Pojďme společně vyléčit sebe a pak postupně celej svět. Je to v našich rukou…
Konzultace budou tenhle týden v Jičíně a po telefonu. Můžete si taky objednat dárkový poukazy buď na roční osobní horoskopy nebo na konzultace. A když Jičín, tak i terapie koněm! Jo a pozor, u stájí je krytá hala, takže jedem za každého počasí, pač na nás pršet nebude :-)

Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...