Nenechte si prostě kecat do ničeho nikým! To, jak žijete svůj život, je jen vaše věc a do toho, jak to chodí u vás doma, nikomu nic není! Co je komu do toho, jestli kojíte nebo ne? Co je komu do toho, proč ještě kojíte nebo proč už nekojíte? Co je komu do toho, jestli si vaše dítě po jídle odnese talíř ze stolu, co je komu do toho, co svým dětem kupujete, co je komu do toho, že se zrovna tváříte tak, jak se zrovna tváříte, když máte třeba blbou náladu? Co je komu do toho, jestli už jste těhotná nebo jste už zase těhotná nebo ještě nejste? Co je komu do toho, jak dlouho spolu chodíte a proč jste se ještě nevzali nebo se naopak už berete? Co se má kdo starat o to, jestli pořád jezdíte někam pryč nebo sedíte furt doma? Kdyby se o sebe každej staral aspoň z poloviny tak, jako se stará o ostatní, jak by tady bylo krásně! Víte, někdy je to vyčerpávající. A když se nad tím tak zamyslíte, dojde vám, že většina těch otázek, na který se vás lidi ptaj, jsou naučený. Mluví z nich systém! Jsou to po generace naučený věty, který se nesou společností. Mně to vlastně došlo až teď, při psaní. Laura teď půjde do devítky. Samozřejmě jsem s ní řešila, kam půjde dál, ale teda úplně blbě, o prázdninách. Bylo mi řečeno, že neví, že je brzo, a že nad tim bude přemejšlet nejdřív od září. Tak OK no, já vim, jsem trapná, proč se bavim o škole o prázdninách, že jo :-) Ale nedávno jsme byli u táty na oslavě a bylo tam víc lidí. Laura seděla venku na terase a asi tři lidi jí nezávisle na sobě, ale po velmi krátké době položili otázku: “Tak co, už víš kam půjdeš na střední?” Trochu mě uklidnilo, že nejsem jediná trapka na světě, ale byla tam zvláštní jedna věc. Ta otázka zněla jako fráze. Doslova! Měla i tu energii. Něco jako bylo za nás: “Tak co, už máš kluka?” Bylo úplně jedno, co jste na to odpověděli, protože buď přišlo jen “Aha” nebo se pokračovalo otázkou “A co, dobrý?” “Jo” a bylo po konverzaci. Samozřejmě to bylo jen v případě, že se nás na to ptal někdo dospělej. S kámoškama se to samozřejmě řešilo jinak :-) Na jednu stranu mi to přijde strašně osvobozující. Proč? Protože se neptaj ty lidi. Ptá se systém! To ten z nich mluví. A když si to uvědomíte, tak vám taky dojde, že na to vůbec nemusíte reagovat. Jsou to jejich obavy, jejich naučený fráze, jejich domněnky a jejich postoje. A to je všechno to, co do nich bylo od mala vkládáno systémem právě skrze rodiče! V tom je ta past! Že si jako myslíte, že na vás mluví ten konkrétní člověk, ale to nemluví on. Mluví z něj jen to, co má v souvislosti s tím tématem nebo tou situací zakořeněný v sobě. Takže nastane známa situace a program se automaticky spustí. Když tohle nevíte, může se stát, že vás to třeba zraní, dotkne se vás to, vztáhnete si to na sebe. To samý platí i v případě, že někdo zase pro změnu neříká v dané situaci nic, protože “o tomhle se radši nemluví”. To je to samý. A to se vás taky může dotknout nebo vás to ranit. No zkrátka a dobře, ať už vám bude kdokoliv říkat cokoliv nebo naopak nebude říkat nic, vy si toho nevšímejte a dělejte si svoje. Nejste povinni na to reagovat. Nemáte žádnou povinnost vůči nikomu. A hlavně si v tu chvíli uvědomte, kdy z lidí mluví systém a kdy mluvěj sami za sebe. Ono je to poznat. Velmi dobře se to pozná. Cítíte to. Srdce to cítí. Když mluví srdce se srdcem, má to všechno úplně jinou váhu. Úplně jinou. Je to jiná dimenze. Jinej rozsah a naprostej přesah. Dívejte se na lidi kolem sebe a nechte vaše srdce, ať naváže rozhovor s tím jejich. Tak se propojíte a vznikne úplně jiná síť. Tak jemná a přitom tak silná, že se přes ní systém nedostane. A pak budou moct ze světa zmizet otázky typu: “Už víš, kam půjdeš na školu?” A místo toho se třeba začnem ptát: “V čem by ses chtěla rozvíjet?” Nebo se jen vzájemně napojíme a zjistíme, že se vlastně nemusíme ptát vůbec na nic. Protože když se propojí srdce, není třeba slov, protože prostě víte. Střežte si sebe a svoji rodinu. Budujte si svou vlastní síť, svou vlastní cestu srdcí. Nikdo vám není blíž než právě rodina. Tak když už spolu budete mluvit, tak spolu mluvte doopravdy. Rodina není svět, ve kterym se nosej fráze. A pokud ano, rychle to změňte. Jak? Přece tím srdcem…
Konzultace budou tenhle týden v Praze. Takže karty a odblokování tam. Roční osobní horoskopy si můžete taky objednávat, klidně jako dárek pro někoho. A na terapii koněm ještě volné termíny taky jsou, ta bude ale zase až ten další týden ;-)
Ahoj :-) Tak jak se máte? Jak jste zvládli ten konec prázdninovýho režimu a návrat do školy? Naše děti jdou až v pondělí, tak u nás dobrý :-) No, co bych vám tak ještě napsala … :-D Minule to byli rodiče, dnes je to rodina. Podoba čistě náhodná? Kdo ví. Zatím ani já ne :-) Co já tam vnímám, je obrovský pouto. Mezi nima všema. Dneska to bude asi stručný a krátký. Teda, doufám, že to neni příliš troufalý na začátek :-) Vaše rodina je nejvíc. Na tom, že není nic víc, se asi shodnem. Takže vám k tomu chci říct jednu jedinou věc. A to především vám, milé matky a milí otcové! Všechno je to jenom a jenom na vás! Na nikom jiném! Dělejte si proto ve vaší rodině co chcete a jak chcete. Nenechte si kecat do “výchovy” (nemám to slovo moc ráda) svých dětí, nenechte si kecat do toho, jak se chováte ke svému partnerovi a partnerce (záměrně nepíšu svému muži a své ženě, protože žádný muž není váš, zrovna tak jako žádná žena není vaše, i když jste “svoji”). A to je docela zajímavý téma: jste svoji! Tak jimi buďte! Buďte SVÍ!!! Ne v tom smyslu, že někomu patříte, ale prostě a jednoduše ve smyslu tom, že jste prostě sví, jako osobnost, jako lidská bytost, víte jak to myslim. Jen ať si o vás říkají: “Ona je taková svá.” Je to jeden z nejlepších komplimentů, kterýho se vám může dostat. A to i přesto, že ten, kdo to vypouští z pusy, si vůbec neuvědomuje, co sděluje, protože to myslí úplně jinak :-)
Nenechte si prostě kecat do ničeho nikým! To, jak žijete svůj život, je jen vaše věc a do toho, jak to chodí u vás doma, nikomu nic není! Co je komu do toho, jestli kojíte nebo ne? Co je komu do toho, proč ještě kojíte nebo proč už nekojíte? Co je komu do toho, jestli si vaše dítě po jídle odnese talíř ze stolu, co je komu do toho, co svým dětem kupujete, co je komu do toho, že se zrovna tváříte tak, jak se zrovna tváříte, když máte třeba blbou náladu? Co je komu do toho, jestli už jste těhotná nebo jste už zase těhotná nebo ještě nejste? Co je komu do toho, jak dlouho spolu chodíte a proč jste se ještě nevzali nebo se naopak už berete? Co se má kdo starat o to, jestli pořád jezdíte někam pryč nebo sedíte furt doma? Kdyby se o sebe každej staral aspoň z poloviny tak, jako se stará o ostatní, jak by tady bylo krásně! Víte, někdy je to vyčerpávající. A když se nad tím tak zamyslíte, dojde vám, že většina těch otázek, na který se vás lidi ptaj, jsou naučený. Mluví z nich systém! Jsou to po generace naučený věty, který se nesou společností. Mně to vlastně došlo až teď, při psaní. Laura teď půjde do devítky. Samozřejmě jsem s ní řešila, kam půjde dál, ale teda úplně blbě, o prázdninách. Bylo mi řečeno, že neví, že je brzo, a že nad tim bude přemejšlet nejdřív od září. Tak OK no, já vim, jsem trapná, proč se bavim o škole o prázdninách, že jo :-) Ale nedávno jsme byli u táty na oslavě a bylo tam víc lidí. Laura seděla venku na terase a asi tři lidi jí nezávisle na sobě, ale po velmi krátké době položili otázku: “Tak co, už víš kam půjdeš na střední?” Trochu mě uklidnilo, že nejsem jediná trapka na světě, ale byla tam zvláštní jedna věc. Ta otázka zněla jako fráze. Doslova! Měla i tu energii. Něco jako bylo za nás: “Tak co, už máš kluka?” Bylo úplně jedno, co jste na to odpověděli, protože buď přišlo jen “Aha” nebo se pokračovalo otázkou “A co, dobrý?” “Jo” a bylo po konverzaci. Samozřejmě to bylo jen v případě, že se nás na to ptal někdo dospělej. S kámoškama se to samozřejmě řešilo jinak :-) Na jednu stranu mi to přijde strašně osvobozující. Proč? Protože se neptaj ty lidi. Ptá se systém! To ten z nich mluví. A když si to uvědomíte, tak vám taky dojde, že na to vůbec nemusíte reagovat. Jsou to jejich obavy, jejich naučený fráze, jejich domněnky a jejich postoje. A to je všechno to, co do nich bylo od mala vkládáno systémem právě skrze rodiče! V tom je ta past! Že si jako myslíte, že na vás mluví ten konkrétní člověk, ale to nemluví on. Mluví z něj jen to, co má v souvislosti s tím tématem nebo tou situací zakořeněný v sobě. Takže nastane známa situace a program se automaticky spustí. Když tohle nevíte, může se stát, že vás to třeba zraní, dotkne se vás to, vztáhnete si to na sebe. To samý platí i v případě, že někdo zase pro změnu neříká v dané situaci nic, protože “o tomhle se radši nemluví”. To je to samý. A to se vás taky může dotknout nebo vás to ranit. No zkrátka a dobře, ať už vám bude kdokoliv říkat cokoliv nebo naopak nebude říkat nic, vy si toho nevšímejte a dělejte si svoje. Nejste povinni na to reagovat. Nemáte žádnou povinnost vůči nikomu. A hlavně si v tu chvíli uvědomte, kdy z lidí mluví systém a kdy mluvěj sami za sebe. Ono je to poznat. Velmi dobře se to pozná. Cítíte to. Srdce to cítí. Když mluví srdce se srdcem, má to všechno úplně jinou váhu. Úplně jinou. Je to jiná dimenze. Jinej rozsah a naprostej přesah. Dívejte se na lidi kolem sebe a nechte vaše srdce, ať naváže rozhovor s tím jejich. Tak se propojíte a vznikne úplně jiná síť. Tak jemná a přitom tak silná, že se přes ní systém nedostane. A pak budou moct ze světa zmizet otázky typu: “Už víš, kam půjdeš na školu?” A místo toho se třeba začnem ptát: “V čem by ses chtěla rozvíjet?” Nebo se jen vzájemně napojíme a zjistíme, že se vlastně nemusíme ptát vůbec na nic. Protože když se propojí srdce, není třeba slov, protože prostě víte. Střežte si sebe a svoji rodinu. Budujte si svou vlastní síť, svou vlastní cestu srdcí. Nikdo vám není blíž než právě rodina. Tak když už spolu budete mluvit, tak spolu mluvte doopravdy. Rodina není svět, ve kterym se nosej fráze. A pokud ano, rychle to změňte. Jak? Přece tím srdcem…
Konzultace budou tenhle týden v Praze. Takže karty a odblokování tam. Roční osobní horoskopy si můžete taky objednávat, klidně jako dárek pro někoho. A na terapii koněm ještě volné termíny taky jsou, ta bude ale zase až ten další týden ;-)
Nenechte si prostě kecat do ničeho nikým! To, jak žijete svůj život, je jen vaše věc a do toho, jak to chodí u vás doma, nikomu nic není! Co je komu do toho, jestli kojíte nebo ne? Co je komu do toho, proč ještě kojíte nebo proč už nekojíte? Co je komu do toho, jestli si vaše dítě po jídle odnese talíř ze stolu, co je komu do toho, co svým dětem kupujete, co je komu do toho, že se zrovna tváříte tak, jak se zrovna tváříte, když máte třeba blbou náladu? Co je komu do toho, jestli už jste těhotná nebo jste už zase těhotná nebo ještě nejste? Co je komu do toho, jak dlouho spolu chodíte a proč jste se ještě nevzali nebo se naopak už berete? Co se má kdo starat o to, jestli pořád jezdíte někam pryč nebo sedíte furt doma? Kdyby se o sebe každej staral aspoň z poloviny tak, jako se stará o ostatní, jak by tady bylo krásně! Víte, někdy je to vyčerpávající. A když se nad tím tak zamyslíte, dojde vám, že většina těch otázek, na který se vás lidi ptaj, jsou naučený. Mluví z nich systém! Jsou to po generace naučený věty, který se nesou společností. Mně to vlastně došlo až teď, při psaní. Laura teď půjde do devítky. Samozřejmě jsem s ní řešila, kam půjde dál, ale teda úplně blbě, o prázdninách. Bylo mi řečeno, že neví, že je brzo, a že nad tim bude přemejšlet nejdřív od září. Tak OK no, já vim, jsem trapná, proč se bavim o škole o prázdninách, že jo :-) Ale nedávno jsme byli u táty na oslavě a bylo tam víc lidí. Laura seděla venku na terase a asi tři lidi jí nezávisle na sobě, ale po velmi krátké době položili otázku: “Tak co, už víš kam půjdeš na střední?” Trochu mě uklidnilo, že nejsem jediná trapka na světě, ale byla tam zvláštní jedna věc. Ta otázka zněla jako fráze. Doslova! Měla i tu energii. Něco jako bylo za nás: “Tak co, už máš kluka?” Bylo úplně jedno, co jste na to odpověděli, protože buď přišlo jen “Aha” nebo se pokračovalo otázkou “A co, dobrý?” “Jo” a bylo po konverzaci. Samozřejmě to bylo jen v případě, že se nás na to ptal někdo dospělej. S kámoškama se to samozřejmě řešilo jinak :-) Na jednu stranu mi to přijde strašně osvobozující. Proč? Protože se neptaj ty lidi. Ptá se systém! To ten z nich mluví. A když si to uvědomíte, tak vám taky dojde, že na to vůbec nemusíte reagovat. Jsou to jejich obavy, jejich naučený fráze, jejich domněnky a jejich postoje. A to je všechno to, co do nich bylo od mala vkládáno systémem právě skrze rodiče! V tom je ta past! Že si jako myslíte, že na vás mluví ten konkrétní člověk, ale to nemluví on. Mluví z něj jen to, co má v souvislosti s tím tématem nebo tou situací zakořeněný v sobě. Takže nastane známa situace a program se automaticky spustí. Když tohle nevíte, může se stát, že vás to třeba zraní, dotkne se vás to, vztáhnete si to na sebe. To samý platí i v případě, že někdo zase pro změnu neříká v dané situaci nic, protože “o tomhle se radši nemluví”. To je to samý. A to se vás taky může dotknout nebo vás to ranit. No zkrátka a dobře, ať už vám bude kdokoliv říkat cokoliv nebo naopak nebude říkat nic, vy si toho nevšímejte a dělejte si svoje. Nejste povinni na to reagovat. Nemáte žádnou povinnost vůči nikomu. A hlavně si v tu chvíli uvědomte, kdy z lidí mluví systém a kdy mluvěj sami za sebe. Ono je to poznat. Velmi dobře se to pozná. Cítíte to. Srdce to cítí. Když mluví srdce se srdcem, má to všechno úplně jinou váhu. Úplně jinou. Je to jiná dimenze. Jinej rozsah a naprostej přesah. Dívejte se na lidi kolem sebe a nechte vaše srdce, ať naváže rozhovor s tím jejich. Tak se propojíte a vznikne úplně jiná síť. Tak jemná a přitom tak silná, že se přes ní systém nedostane. A pak budou moct ze světa zmizet otázky typu: “Už víš, kam půjdeš na školu?” A místo toho se třeba začnem ptát: “V čem by ses chtěla rozvíjet?” Nebo se jen vzájemně napojíme a zjistíme, že se vlastně nemusíme ptát vůbec na nic. Protože když se propojí srdce, není třeba slov, protože prostě víte. Střežte si sebe a svoji rodinu. Budujte si svou vlastní síť, svou vlastní cestu srdcí. Nikdo vám není blíž než právě rodina. Tak když už spolu budete mluvit, tak spolu mluvte doopravdy. Rodina není svět, ve kterym se nosej fráze. A pokud ano, rychle to změňte. Jak? Přece tím srdcem…
Konzultace budou tenhle týden v Praze. Takže karty a odblokování tam. Roční osobní horoskopy si můžete taky objednávat, klidně jako dárek pro někoho. A na terapii koněm ještě volné termíny taky jsou, ta bude ale zase až ten další týden ;-)

Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...