Ten přetlak pak v noci vypustí malá. Každý počůrávání je přetlak, něco zadržovanýho, co si dovolíme pustit až ve chvíli, kdy se uvolníme a nejvíc se uvolníme právě při spaní, protože ve spánku nemáme kontrolu nad ničím. Je skvělý, že si to ta malá dovolila aspoň v noci. Vyřešila to po svym. Nějak se s tim prostě vypořádala. Ale zpátky k mamince. Byl při tom odblokování jeden důležitej moment. Byla v nějaký situaci, která se jí konečně líbila, a nechtěla z ní pryč. Ptám se jí, co je? A ona mi řekla, že nechce, aby to skončilo. “Skonči to,” řekla jsem jí. Tak to skončila. “Co bude teď?” ptám se. “Teď půjdu dělat večeři, jako pokaždý, zase ty povinnosti.” “No a jak bys to chtěla ty?” ptám se zase. “No já bych tu večeři objednala a zase bych chtěla bejt s manželem a s dětma.” “Tak ji objednej! Máš to? Jaký to je?” “Super. Krásný. Zase nechci, aby to skončilo.” “Skonči to… A teď? Co bude teď?” “Teď musim jit vykoupat děti a manžel půjde do posilovny.” “A ty? Co chceš ty?” ptám se. “Já bych chtěla, abysme koupali spolu.” “Tak koupejte… Je to fajn?… Jo?... Super. Tak to skonči…. Co teď, co bude teď?” “Dám spát děti a půjdu si číst…” Víte, proč jsem jí tolikrát nechala to hezký skončit? Aby pochopila, že nemusí bejt zaseklá na jednom místě, ale taky hlavně proto, aby pochopila, že si to hezký vytvoří sama, kdykoliv bude chtít! A to prostě a jednoduše tím, že bude dělat to, co chce a tak jak to chce! Nic víc, nic míň. Nebude na sebe tlačit a uleví se jí. No a tím, že se uleví jí, se uleví i tý malý slečně, ze který se během chvíle vyklubala pěkná dračice :-) Nevim, jestli se ta malá přestane počůrávat. Nakonec priorita byla vyladit mámu. Jsem sama zvědavá, jak se jejich příběh bude vyvíjet dál.
Vy si to taky pamatujte. To hezký si prostě tvoříte sami! Vždy a všude! A proč tak dlouhej příběh? Protože samozřejmě souvisí s tou kartou. Mrkněte na ni. Je v ní rozdělenost i jednota zároveň. Všechno je jedno a zároveň se všechno dá rozdělit. Všechno je propojený, všichni jsme propojení a zároveň jsme každej jinej a nějak se od sebe odlišujeme. My tu propojenost totiž nevnímáme. Máme pocit, že když se někomu něco děje, tak se to děje jemu a nás se to netýká. Ale netýká se nás to jenom proto, že to necítíme. Když má dítě problém, s rodičema to souvisí. Když má problém váš pes, taky není náhoda, že ho má zrovna on. A pak jsou tady třeba ty lidský rasy, když už ta karta vypadá, jak vypadá. A těch je, že? Nebudu je vypisovat, protože už ani nevim, jak to napsat, aby se to někoho nedotklo, aby to nemělo rasistickej podtext. Tvl, ale jednu věc si teda neodpustim, sorry. Asi před rokem jsem četla článek jedný holky na Instagramu, která se strašně omlouvala, že v minulym příspěvku napsala, že “maj někdy bordel jako u cikánů.” Jako pardon, ale kde to jsme? Mohl by se nasrat náš pes, že mu řikám pse, když je pes? Já nevidim nic rasistickýho v tom, že je cikán cikánem. Já jsem bílá. No a? Je to urážka? Je to rasismus? Asi jo. Nebudeme o běloších řikat, že jsou bílý! Vidíte? A tohle je to, co rozděluje. Všichni jsme totiž lidi. Jako rotvajler neřeší, že si bude hrát jenom s rotvajlerem, ale klidně se skámoší i s jinou rasou. Je to stejnej živočišnej druh a hotovo. Mezi zvířatama žádnej rasismus neni. Proč? Protože zvířata neřešej píčoviny, narozdíl od nás. Zvířata prostě jsou a každou chvíli se chovaj podle toho, jak to zrovna cítěj. To spojení i rozdělení v tý kartě mě fakt fascinuje. Je to dokonale vyobrazený. Je zkrátka jedno, jestli jsme černý nebo bílý, furt jsme lidi. Jeden druh. Jsme spojený mezi sebou a se všim kolem. A máme jeden společnej domov, a to je “naše” planeta. Teď si to navnímejte a pak už se podle toho jen začněte chovat. Soucit. Se sebou a se vším. Tak si to tady dělejme hezký. A nebojme se to hezký nechat skončit, když teď už víme, že si to vždycky vytvoříme znovu…
Konzultace teď budou po telefonu nebo v Jičíně. No a když Jičín, tak i terapie koněm :-) Těším se na vás :-)
Ahoj :-) Já mám po delší době docela pracovní týden, což s sebou samozřejmě nese i spoustu vašich příběhů. Nejvíc mě ale zaujal hned ten první. Volala mi jedna maminka, že se její pětiletá holčička v noci počůrává. Na terapii koněm je malinká, tak jsme se domluvily, že přijedou na odblokování. Přijely. Sedly jsme si a já se začala ptát na různý věci, abych zjistila, co se vlastně děje. Malá slečna byla trochu nesvá, ale snažila se spolupracovat. Jenže mně tam furt něco nesedělo. Vytáhla jsem pár karet a zeptala jsem se jí na rodiče. Chvilku zaváhala a pak řekla: “Dobrý.” Tak koukám na mamku a ptám se: “Tak co, mamko, jak je doma?” Odpověď se dostavila hned: “No,” řekla jen a začala plakat. A bylo jasno. Holčičku jsem odvedla za dětma, ať si jde hrát a pracovala jsem už jen s mamkou. Dozvěděla jsem se spoustu věcí. Ten její příběh vůbec nebyl jednoduchej. A téma? “Všechno zvládnu, všechno udělám, hlavně ať jsou ostatní v pohodě. Je jedno, že se z toho můžu občas posrat a když něco potřebuju já, tak to nikoho nezajímá. Stejně to pro vás udělám.”
Ten přetlak pak v noci vypustí malá. Každý počůrávání je přetlak, něco zadržovanýho, co si dovolíme pustit až ve chvíli, kdy se uvolníme a nejvíc se uvolníme právě při spaní, protože ve spánku nemáme kontrolu nad ničím. Je skvělý, že si to ta malá dovolila aspoň v noci. Vyřešila to po svym. Nějak se s tim prostě vypořádala. Ale zpátky k mamince. Byl při tom odblokování jeden důležitej moment. Byla v nějaký situaci, která se jí konečně líbila, a nechtěla z ní pryč. Ptám se jí, co je? A ona mi řekla, že nechce, aby to skončilo. “Skonči to,” řekla jsem jí. Tak to skončila. “Co bude teď?” ptám se. “Teď půjdu dělat večeři, jako pokaždý, zase ty povinnosti.” “No a jak bys to chtěla ty?” ptám se zase. “No já bych tu večeři objednala a zase bych chtěla bejt s manželem a s dětma.” “Tak ji objednej! Máš to? Jaký to je?” “Super. Krásný. Zase nechci, aby to skončilo.” “Skonči to… A teď? Co bude teď?” “Teď musim jit vykoupat děti a manžel půjde do posilovny.” “A ty? Co chceš ty?” ptám se. “Já bych chtěla, abysme koupali spolu.” “Tak koupejte… Je to fajn?… Jo?... Super. Tak to skonči…. Co teď, co bude teď?” “Dám spát děti a půjdu si číst…” Víte, proč jsem jí tolikrát nechala to hezký skončit? Aby pochopila, že nemusí bejt zaseklá na jednom místě, ale taky hlavně proto, aby pochopila, že si to hezký vytvoří sama, kdykoliv bude chtít! A to prostě a jednoduše tím, že bude dělat to, co chce a tak jak to chce! Nic víc, nic míň. Nebude na sebe tlačit a uleví se jí. No a tím, že se uleví jí, se uleví i tý malý slečně, ze který se během chvíle vyklubala pěkná dračice :-) Nevim, jestli se ta malá přestane počůrávat. Nakonec priorita byla vyladit mámu. Jsem sama zvědavá, jak se jejich příběh bude vyvíjet dál.
Vy si to taky pamatujte. To hezký si prostě tvoříte sami! Vždy a všude! A proč tak dlouhej příběh? Protože samozřejmě souvisí s tou kartou. Mrkněte na ni. Je v ní rozdělenost i jednota zároveň. Všechno je jedno a zároveň se všechno dá rozdělit. Všechno je propojený, všichni jsme propojení a zároveň jsme každej jinej a nějak se od sebe odlišujeme. My tu propojenost totiž nevnímáme. Máme pocit, že když se někomu něco děje, tak se to děje jemu a nás se to netýká. Ale netýká se nás to jenom proto, že to necítíme. Když má dítě problém, s rodičema to souvisí. Když má problém váš pes, taky není náhoda, že ho má zrovna on. A pak jsou tady třeba ty lidský rasy, když už ta karta vypadá, jak vypadá. A těch je, že? Nebudu je vypisovat, protože už ani nevim, jak to napsat, aby se to někoho nedotklo, aby to nemělo rasistickej podtext. Tvl, ale jednu věc si teda neodpustim, sorry. Asi před rokem jsem četla článek jedný holky na Instagramu, která se strašně omlouvala, že v minulym příspěvku napsala, že “maj někdy bordel jako u cikánů.” Jako pardon, ale kde to jsme? Mohl by se nasrat náš pes, že mu řikám pse, když je pes? Já nevidim nic rasistickýho v tom, že je cikán cikánem. Já jsem bílá. No a? Je to urážka? Je to rasismus? Asi jo. Nebudeme o běloších řikat, že jsou bílý! Vidíte? A tohle je to, co rozděluje. Všichni jsme totiž lidi. Jako rotvajler neřeší, že si bude hrát jenom s rotvajlerem, ale klidně se skámoší i s jinou rasou. Je to stejnej živočišnej druh a hotovo. Mezi zvířatama žádnej rasismus neni. Proč? Protože zvířata neřešej píčoviny, narozdíl od nás. Zvířata prostě jsou a každou chvíli se chovaj podle toho, jak to zrovna cítěj. To spojení i rozdělení v tý kartě mě fakt fascinuje. Je to dokonale vyobrazený. Je zkrátka jedno, jestli jsme černý nebo bílý, furt jsme lidi. Jeden druh. Jsme spojený mezi sebou a se všim kolem. A máme jeden společnej domov, a to je “naše” planeta. Teď si to navnímejte a pak už se podle toho jen začněte chovat. Soucit. Se sebou a se vším. Tak si to tady dělejme hezký. A nebojme se to hezký nechat skončit, když teď už víme, že si to vždycky vytvoříme znovu…
Konzultace teď budou po telefonu nebo v Jičíně. No a když Jičín, tak i terapie koněm :-) Těším se na vás :-)
Ten přetlak pak v noci vypustí malá. Každý počůrávání je přetlak, něco zadržovanýho, co si dovolíme pustit až ve chvíli, kdy se uvolníme a nejvíc se uvolníme právě při spaní, protože ve spánku nemáme kontrolu nad ničím. Je skvělý, že si to ta malá dovolila aspoň v noci. Vyřešila to po svym. Nějak se s tim prostě vypořádala. Ale zpátky k mamince. Byl při tom odblokování jeden důležitej moment. Byla v nějaký situaci, která se jí konečně líbila, a nechtěla z ní pryč. Ptám se jí, co je? A ona mi řekla, že nechce, aby to skončilo. “Skonči to,” řekla jsem jí. Tak to skončila. “Co bude teď?” ptám se. “Teď půjdu dělat večeři, jako pokaždý, zase ty povinnosti.” “No a jak bys to chtěla ty?” ptám se zase. “No já bych tu večeři objednala a zase bych chtěla bejt s manželem a s dětma.” “Tak ji objednej! Máš to? Jaký to je?” “Super. Krásný. Zase nechci, aby to skončilo.” “Skonči to… A teď? Co bude teď?” “Teď musim jit vykoupat děti a manžel půjde do posilovny.” “A ty? Co chceš ty?” ptám se. “Já bych chtěla, abysme koupali spolu.” “Tak koupejte… Je to fajn?… Jo?... Super. Tak to skonči…. Co teď, co bude teď?” “Dám spát děti a půjdu si číst…” Víte, proč jsem jí tolikrát nechala to hezký skončit? Aby pochopila, že nemusí bejt zaseklá na jednom místě, ale taky hlavně proto, aby pochopila, že si to hezký vytvoří sama, kdykoliv bude chtít! A to prostě a jednoduše tím, že bude dělat to, co chce a tak jak to chce! Nic víc, nic míň. Nebude na sebe tlačit a uleví se jí. No a tím, že se uleví jí, se uleví i tý malý slečně, ze který se během chvíle vyklubala pěkná dračice :-) Nevim, jestli se ta malá přestane počůrávat. Nakonec priorita byla vyladit mámu. Jsem sama zvědavá, jak se jejich příběh bude vyvíjet dál.
Vy si to taky pamatujte. To hezký si prostě tvoříte sami! Vždy a všude! A proč tak dlouhej příběh? Protože samozřejmě souvisí s tou kartou. Mrkněte na ni. Je v ní rozdělenost i jednota zároveň. Všechno je jedno a zároveň se všechno dá rozdělit. Všechno je propojený, všichni jsme propojení a zároveň jsme každej jinej a nějak se od sebe odlišujeme. My tu propojenost totiž nevnímáme. Máme pocit, že když se někomu něco děje, tak se to děje jemu a nás se to netýká. Ale netýká se nás to jenom proto, že to necítíme. Když má dítě problém, s rodičema to souvisí. Když má problém váš pes, taky není náhoda, že ho má zrovna on. A pak jsou tady třeba ty lidský rasy, když už ta karta vypadá, jak vypadá. A těch je, že? Nebudu je vypisovat, protože už ani nevim, jak to napsat, aby se to někoho nedotklo, aby to nemělo rasistickej podtext. Tvl, ale jednu věc si teda neodpustim, sorry. Asi před rokem jsem četla článek jedný holky na Instagramu, která se strašně omlouvala, že v minulym příspěvku napsala, že “maj někdy bordel jako u cikánů.” Jako pardon, ale kde to jsme? Mohl by se nasrat náš pes, že mu řikám pse, když je pes? Já nevidim nic rasistickýho v tom, že je cikán cikánem. Já jsem bílá. No a? Je to urážka? Je to rasismus? Asi jo. Nebudeme o běloších řikat, že jsou bílý! Vidíte? A tohle je to, co rozděluje. Všichni jsme totiž lidi. Jako rotvajler neřeší, že si bude hrát jenom s rotvajlerem, ale klidně se skámoší i s jinou rasou. Je to stejnej živočišnej druh a hotovo. Mezi zvířatama žádnej rasismus neni. Proč? Protože zvířata neřešej píčoviny, narozdíl od nás. Zvířata prostě jsou a každou chvíli se chovaj podle toho, jak to zrovna cítěj. To spojení i rozdělení v tý kartě mě fakt fascinuje. Je to dokonale vyobrazený. Je zkrátka jedno, jestli jsme černý nebo bílý, furt jsme lidi. Jeden druh. Jsme spojený mezi sebou a se všim kolem. A máme jeden společnej domov, a to je “naše” planeta. Teď si to navnímejte a pak už se podle toho jen začněte chovat. Soucit. Se sebou a se vším. Tak si to tady dělejme hezký. A nebojme se to hezký nechat skončit, když teď už víme, že si to vždycky vytvoříme znovu…
Konzultace teď budou po telefonu nebo v Jičíně. No a když Jičín, tak i terapie koněm :-) Těším se na vás :-)

Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...