Pamatujete si, jak vám říkali, že si stavíte vzdušný zámky? Tedy něco, co je v očích osoby, která toto vypustila z úst, nereálné. Něco, co podle toho člověka nikdy nemůžete mít. Pamatujete si taky na ten pocit, který jste měli, když jste to slyšeli? Když reakce na něco, po čem jste toužili, co jste bytostně chtěli, co byla vaše vize do budoucna, ten motor, který vás měl hnát dopředu byla, že jste vlastně dost mimo, protože tohle se fakt neděje nebo ani dít nemůže. Jak vám v tu chvíli bylo? Musíte jít asi hodně zpátky, protože tohle je věta, kterou slýcháme už jako malé děti. Hned, od malička. „Mami, jednou budu mít tohle auto!“ řekne šestiletý kluk, když vidí na ulici fakt luxusní sporťák. Maminka hbitě zareaguje: „No, to budeš muset hodně pracovat, než si takovýhle auto budeš moct dovolit, a kdo ví, jestli vůbec.“ Nebo jiná varianta: „Prosim tě, co by si s ním dělal?“
A je to! Je zaděláno. První facka je tu. Kluk to ale nevzdá a ještě to párkrát zkusí, třeba u babičky nebo dědy. Reakce stejná. Trochu ho zamrazí, protože to nechápe. Proč by to mělo být tak strašný? Proč by to vlastně nemělo jít? A pak začne pozorovat mámu a tátu, jak choděj naštvaný a servaný z práce, jak na ni furt nadávají, protože v ní jsou nespokojení. „Tak tohle je to vydělávání peněz,“ pomyslí si. Pak si všimne další divný věci, a to toho, že přesto, že máma s tátou chodí do práce, aby měli peníze, mají jich furt málo. Tak tak to dá na základní věci a nějakou tu dovču. Ten kluk, jelikož tomu nerozumí, se na to zeptá. Odpověď? „Takhle to tady chodí, víš? To je realita.“ V horším případě následuje další bezvadná věta, kterou všichni moc dobře známe: „Zvykej si, život je tvrdej!“ A je vymalováno. Hotovo, konec.
Tak! A teď si každej hezky vzpomeňte! Nalaďte se na duši toho malýho dítěte ve vás. Pořád tam je, nikam nezmizelo. Naopak, hezky tam čeká, až přijde jeho čas. Protože duše to jen tak nevzdává. Ona, na rozdíl od nás, není limitována časem, takže si to čekání může dovolit :-) Chyťte tam ten pocit. No, jaký to je? Za mě je to rána. Chaos, bezmoc, šok, nepochopení a marnost. K čemu to všechno teda je, když vlastně to co chci, nemůžu mít, a když to teda stejně budu chtít, musím se hodně učit, navíc velmi dobře, potom tvrdě pracovat, a vlastně ani když to všechno budu dělat, tak není zdaleka jistý, že mi to vyjde? Jaký to všechno má vlastně smysl? To malé dítě ví, že to žádný smysl nemá. Pochopí ale, že se to tady tak prostě dělá. A jelikož jsou máma s tátou ty nejdůležitější bytosti v jeho životě, tak to tak začne dělat taky.
Chápete to? Někdo nám říká, že náš sen není reálnej. Ale on nám tím říká jen to, že v JEHO realitě to nejde. Že on na to nemá, že se na to necítí, že to neumí, že to nedokáže, nebo že svým snům přestal věřit. To je ale jeho realita, ne naše! A to je hrozně důležitý vědět! Neztotožňujte se s realitou druhých. Zrovna tak, jako máme každý svůj život, máme každý i svou realitu. Každý svou jedinečnou realitu. A každý svoje sny, touhy a přání. Tak je to naprosto v pořádku. Blbý je, že se na to svoje vždycky vybodnem a uvěříme tomu, jak to mají ti ostatní.
Takže, přátelé, DOST! Jste tu sami za sebe. Každý z vás má právo naplňovat všechno, co naplnit chce. I kdybyste chtěli mrakodrap na pustým ostrově, kterej ještě nikdo neobjevil, MÁTE NA TO PRÁVO!!! Už nikdy nepřestávejte věřit tomu co cítíte, po čem toužíte, co chcete. NIKDY! Prostě to přestaňte dělat! Sněte si sny, i když vám přijdou sebe bláznivější. Jsou vaše a jsou jedinečný, zrovna tak jako vy! Je to vaše realita, a v ní je možný naprosto všechno!!! Cokoliv, na co si vzpomenete! Jasný? Tak šup! Nepodléhejte. Tvořte. VE VAŠÍ REALITĚ JE MOŽNÝ NAPROSTO VŠECHNO.
A ještě jedna věc – sny jsou energie. Vidíte ty svíčky na obrázku? Můžete je pohřbít, ale je to stejný jako s duší. Je nesmrtelná, zrovna tak jako sny. Když jim energii nedáváte, oni nezmizí, jsou pořád. Někdo jiný tu energii třeba zachytí a líbí se mu. Tak ji vyživuje. Ta představa, ten váš sen se mu líbí, tak ho nechá a jde si za ním, nebo pro něj, jak chcete. A podaří se mu to. A vy pak koukáte, že někdo jiný žije váš sen. Začnete mu závidět a přitom vás vůbec nenapadne, že on vám jen ukazuje, že to sakra jde! Takže tak. MŮŽETE NAPROSTO VŠECHNO…
Tento týden jsou konzultace v Praze a taky po telefonu. Když už jsme u tý Prahy, napadlo mě, že bych tam mohla občas udělat takový večerní, řekněme, seance *angel* Jen pro pár lidí, žádná masovka. Bylo by to tak na hoďku a půl i s dotazama. Vždy na téma, který by se odvíjelo od skupinky, která se zrovna sejde. Co vy na to? Kdo bude chtít, najdete to tady ;-)
Ahoj všem *wine* To není možný, jak ten týden vždycky uteče, nepřijde vám? Je zase čtvrtek, půl jedenáctý večer, já sedím u krbu a začínám psát. Jdu rovnou k věci.
Pamatujete si, jak vám říkali, že si stavíte vzdušný zámky? Tedy něco, co je v očích osoby, která toto vypustila z úst, nereálné. Něco, co podle toho člověka nikdy nemůžete mít. Pamatujete si taky na ten pocit, který jste měli, když jste to slyšeli? Když reakce na něco, po čem jste toužili, co jste bytostně chtěli, co byla vaše vize do budoucna, ten motor, který vás měl hnát dopředu byla, že jste vlastně dost mimo, protože tohle se fakt neděje nebo ani dít nemůže. Jak vám v tu chvíli bylo? Musíte jít asi hodně zpátky, protože tohle je věta, kterou slýcháme už jako malé děti. Hned, od malička. „Mami, jednou budu mít tohle auto!“ řekne šestiletý kluk, když vidí na ulici fakt luxusní sporťák. Maminka hbitě zareaguje: „No, to budeš muset hodně pracovat, než si takovýhle auto budeš moct dovolit, a kdo ví, jestli vůbec.“ Nebo jiná varianta: „Prosim tě, co by si s ním dělal?“
A je to! Je zaděláno. První facka je tu. Kluk to ale nevzdá a ještě to párkrát zkusí, třeba u babičky nebo dědy. Reakce stejná. Trochu ho zamrazí, protože to nechápe. Proč by to mělo být tak strašný? Proč by to vlastně nemělo jít? A pak začne pozorovat mámu a tátu, jak choděj naštvaný a servaný z práce, jak na ni furt nadávají, protože v ní jsou nespokojení. „Tak tohle je to vydělávání peněz,“ pomyslí si. Pak si všimne další divný věci, a to toho, že přesto, že máma s tátou chodí do práce, aby měli peníze, mají jich furt málo. Tak tak to dá na základní věci a nějakou tu dovču. Ten kluk, jelikož tomu nerozumí, se na to zeptá. Odpověď? „Takhle to tady chodí, víš? To je realita.“ V horším případě následuje další bezvadná věta, kterou všichni moc dobře známe: „Zvykej si, život je tvrdej!“ A je vymalováno. Hotovo, konec.
Tak! A teď si každej hezky vzpomeňte! Nalaďte se na duši toho malýho dítěte ve vás. Pořád tam je, nikam nezmizelo. Naopak, hezky tam čeká, až přijde jeho čas. Protože duše to jen tak nevzdává. Ona, na rozdíl od nás, není limitována časem, takže si to čekání může dovolit :-) Chyťte tam ten pocit. No, jaký to je? Za mě je to rána. Chaos, bezmoc, šok, nepochopení a marnost. K čemu to všechno teda je, když vlastně to co chci, nemůžu mít, a když to teda stejně budu chtít, musím se hodně učit, navíc velmi dobře, potom tvrdě pracovat, a vlastně ani když to všechno budu dělat, tak není zdaleka jistý, že mi to vyjde? Jaký to všechno má vlastně smysl? To malé dítě ví, že to žádný smysl nemá. Pochopí ale, že se to tady tak prostě dělá. A jelikož jsou máma s tátou ty nejdůležitější bytosti v jeho životě, tak to tak začne dělat taky.
Chápete to? Někdo nám říká, že náš sen není reálnej. Ale on nám tím říká jen to, že v JEHO realitě to nejde. Že on na to nemá, že se na to necítí, že to neumí, že to nedokáže, nebo že svým snům přestal věřit. To je ale jeho realita, ne naše! A to je hrozně důležitý vědět! Neztotožňujte se s realitou druhých. Zrovna tak, jako máme každý svůj život, máme každý i svou realitu. Každý svou jedinečnou realitu. A každý svoje sny, touhy a přání. Tak je to naprosto v pořádku. Blbý je, že se na to svoje vždycky vybodnem a uvěříme tomu, jak to mají ti ostatní.
Takže, přátelé, DOST! Jste tu sami za sebe. Každý z vás má právo naplňovat všechno, co naplnit chce. I kdybyste chtěli mrakodrap na pustým ostrově, kterej ještě nikdo neobjevil, MÁTE NA TO PRÁVO!!! Už nikdy nepřestávejte věřit tomu co cítíte, po čem toužíte, co chcete. NIKDY! Prostě to přestaňte dělat! Sněte si sny, i když vám přijdou sebe bláznivější. Jsou vaše a jsou jedinečný, zrovna tak jako vy! Je to vaše realita, a v ní je možný naprosto všechno!!! Cokoliv, na co si vzpomenete! Jasný? Tak šup! Nepodléhejte. Tvořte. VE VAŠÍ REALITĚ JE MOŽNÝ NAPROSTO VŠECHNO.
A ještě jedna věc – sny jsou energie. Vidíte ty svíčky na obrázku? Můžete je pohřbít, ale je to stejný jako s duší. Je nesmrtelná, zrovna tak jako sny. Když jim energii nedáváte, oni nezmizí, jsou pořád. Někdo jiný tu energii třeba zachytí a líbí se mu. Tak ji vyživuje. Ta představa, ten váš sen se mu líbí, tak ho nechá a jde si za ním, nebo pro něj, jak chcete. A podaří se mu to. A vy pak koukáte, že někdo jiný žije váš sen. Začnete mu závidět a přitom vás vůbec nenapadne, že on vám jen ukazuje, že to sakra jde! Takže tak. MŮŽETE NAPROSTO VŠECHNO…
Tento týden jsou konzultace v Praze a taky po telefonu. Když už jsme u tý Prahy, napadlo mě, že bych tam mohla občas udělat takový večerní, řekněme, seance *angel* Jen pro pár lidí, žádná masovka. Bylo by to tak na hoďku a půl i s dotazama. Vždy na téma, který by se odvíjelo od skupinky, která se zrovna sejde. Co vy na to? Kdo bude chtít, najdete to tady ;-)
Pamatujete si, jak vám říkali, že si stavíte vzdušný zámky? Tedy něco, co je v očích osoby, která toto vypustila z úst, nereálné. Něco, co podle toho člověka nikdy nemůžete mít. Pamatujete si taky na ten pocit, který jste měli, když jste to slyšeli? Když reakce na něco, po čem jste toužili, co jste bytostně chtěli, co byla vaše vize do budoucna, ten motor, který vás měl hnát dopředu byla, že jste vlastně dost mimo, protože tohle se fakt neděje nebo ani dít nemůže. Jak vám v tu chvíli bylo? Musíte jít asi hodně zpátky, protože tohle je věta, kterou slýcháme už jako malé děti. Hned, od malička. „Mami, jednou budu mít tohle auto!“ řekne šestiletý kluk, když vidí na ulici fakt luxusní sporťák. Maminka hbitě zareaguje: „No, to budeš muset hodně pracovat, než si takovýhle auto budeš moct dovolit, a kdo ví, jestli vůbec.“ Nebo jiná varianta: „Prosim tě, co by si s ním dělal?“
A je to! Je zaděláno. První facka je tu. Kluk to ale nevzdá a ještě to párkrát zkusí, třeba u babičky nebo dědy. Reakce stejná. Trochu ho zamrazí, protože to nechápe. Proč by to mělo být tak strašný? Proč by to vlastně nemělo jít? A pak začne pozorovat mámu a tátu, jak choděj naštvaný a servaný z práce, jak na ni furt nadávají, protože v ní jsou nespokojení. „Tak tohle je to vydělávání peněz,“ pomyslí si. Pak si všimne další divný věci, a to toho, že přesto, že máma s tátou chodí do práce, aby měli peníze, mají jich furt málo. Tak tak to dá na základní věci a nějakou tu dovču. Ten kluk, jelikož tomu nerozumí, se na to zeptá. Odpověď? „Takhle to tady chodí, víš? To je realita.“ V horším případě následuje další bezvadná věta, kterou všichni moc dobře známe: „Zvykej si, život je tvrdej!“ A je vymalováno. Hotovo, konec.
Tak! A teď si každej hezky vzpomeňte! Nalaďte se na duši toho malýho dítěte ve vás. Pořád tam je, nikam nezmizelo. Naopak, hezky tam čeká, až přijde jeho čas. Protože duše to jen tak nevzdává. Ona, na rozdíl od nás, není limitována časem, takže si to čekání může dovolit :-) Chyťte tam ten pocit. No, jaký to je? Za mě je to rána. Chaos, bezmoc, šok, nepochopení a marnost. K čemu to všechno teda je, když vlastně to co chci, nemůžu mít, a když to teda stejně budu chtít, musím se hodně učit, navíc velmi dobře, potom tvrdě pracovat, a vlastně ani když to všechno budu dělat, tak není zdaleka jistý, že mi to vyjde? Jaký to všechno má vlastně smysl? To malé dítě ví, že to žádný smysl nemá. Pochopí ale, že se to tady tak prostě dělá. A jelikož jsou máma s tátou ty nejdůležitější bytosti v jeho životě, tak to tak začne dělat taky.
Chápete to? Někdo nám říká, že náš sen není reálnej. Ale on nám tím říká jen to, že v JEHO realitě to nejde. Že on na to nemá, že se na to necítí, že to neumí, že to nedokáže, nebo že svým snům přestal věřit. To je ale jeho realita, ne naše! A to je hrozně důležitý vědět! Neztotožňujte se s realitou druhých. Zrovna tak, jako máme každý svůj život, máme každý i svou realitu. Každý svou jedinečnou realitu. A každý svoje sny, touhy a přání. Tak je to naprosto v pořádku. Blbý je, že se na to svoje vždycky vybodnem a uvěříme tomu, jak to mají ti ostatní.
Takže, přátelé, DOST! Jste tu sami za sebe. Každý z vás má právo naplňovat všechno, co naplnit chce. I kdybyste chtěli mrakodrap na pustým ostrově, kterej ještě nikdo neobjevil, MÁTE NA TO PRÁVO!!! Už nikdy nepřestávejte věřit tomu co cítíte, po čem toužíte, co chcete. NIKDY! Prostě to přestaňte dělat! Sněte si sny, i když vám přijdou sebe bláznivější. Jsou vaše a jsou jedinečný, zrovna tak jako vy! Je to vaše realita, a v ní je možný naprosto všechno!!! Cokoliv, na co si vzpomenete! Jasný? Tak šup! Nepodléhejte. Tvořte. VE VAŠÍ REALITĚ JE MOŽNÝ NAPROSTO VŠECHNO.
A ještě jedna věc – sny jsou energie. Vidíte ty svíčky na obrázku? Můžete je pohřbít, ale je to stejný jako s duší. Je nesmrtelná, zrovna tak jako sny. Když jim energii nedáváte, oni nezmizí, jsou pořád. Někdo jiný tu energii třeba zachytí a líbí se mu. Tak ji vyživuje. Ta představa, ten váš sen se mu líbí, tak ho nechá a jde si za ním, nebo pro něj, jak chcete. A podaří se mu to. A vy pak koukáte, že někdo jiný žije váš sen. Začnete mu závidět a přitom vás vůbec nenapadne, že on vám jen ukazuje, že to sakra jde! Takže tak. MŮŽETE NAPROSTO VŠECHNO…
Tento týden jsou konzultace v Praze a taky po telefonu. Když už jsme u tý Prahy, napadlo mě, že bych tam mohla občas udělat takový večerní, řekněme, seance *angel* Jen pro pár lidí, žádná masovka. Bylo by to tak na hoďku a půl i s dotazama. Vždy na téma, který by se odvíjelo od skupinky, která se zrovna sejde. Co vy na to? Kdo bude chtít, najdete to tady ;-)

Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...