Před chvílí jsem zatápěla v krbu a vybavil se mi u toho rozhovor s mojí kamarádkou Pavlínkou. Totiž, abyste tomu rozuměli, jsem rozvedená a máme střídavou péči, týden a týden. Takže když mám děti, jsem doma a když jsou u tatínka, jsem v Praze. No a aby toho nebylo málo, tak vám sem ještě zamotám Rozárku, což je Laury kamarádka (a Laura, jak už víte, je moje dcera). Tak :-) Prostě Pavlínka se mě ptala, jak to má ta Rozárka s Laurou. No a došly jsme k závěru, že když je Laura týden doma, kamarádí spolu a když tu Laura není, Rozárka má kamarádku jinou. Dobrý ne? Holka se v tom prostě naučila chodit a dělá si to tak, jak jí to vyhovuje. Super ;-) No jo. Ale já mám i dva kocoury. A ti to taky vyřešili po svém :-) Takže když jsem doma, jsou u mě a když ne, jsou u sousedů (u Rozárky :-)). Tak na tu Pavlínku při tom rozhovoru tak koukám a řikám: „No jo, všichni máme střídavku“ :-D
A dneska, při tom zatápění v krbu, se celej ten rozhovor vrátil a mně došlo, jak svým životem ovlivňujeme celek. Že náš život má opravdu vliv na ostatní. Což se samozřejmě všeobecně jako ví i říká, ale když vám fakt dojde, že to tak opravdu je, že I TEN VÁŠ ŽIVOT má tu moc a sílu něco ovlivnit, je to fakt hustý! No a pak jsem vytáhla kartu, kterou jsem nejdřív vůbec nechápala, ale pak to seplo :-) „Shodou okolností“ jsme s Pavlínkou mluvily i o tom fenoménu, že ten nejdůležitější člověk jsme my. Naše osoba. Došly jsme k závěru, že je to celý nepochopený. Že si každej hrabe na svůj píseček a okolí je mu úplně ukradený. Že onoho daného člověka nezajímá nic jiného a už vůbec ne dopad jeho chování na společnost a samozřejmě, jdeme přece po podstatě, i na planetu Zemi (a kdo ví, kam to sahá dál… ). Ano, je to jisté logické vyústění situace, ale pozor, z extrému do extrému.
X let bylo běžné, že naše osoba neměla téměř žádnou cenu a upřednostňovali se všichni ostatní. Teď nastal pravý opak. Je to cesta. Ale je správná? To samozřejmě dopředu nikdy nemůžeme vědět. Jenže pozor, do hry se zapojuje ještě jeden, velmi důležitý hráč. Čas! Nemáme ho tolik, abychom si mohli dovolit další extrém, byť v opačném gardu. Planeta má dost. Lidstvo před sebou nemá několik tisíc let. Odhaduje se tak 200. Já si furt myslim, že to jde změnit. Ale museli bysme na sobě zamakat. A teď přichází na řadu onen JÁ fenomén. Každý by musel zamakat sám na sobě. Všechno by se mělo odvíjet od nás samotných, podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. Měli bychom jednat v souladu se sebou. Uvědomit si, že nám v podstatě jde o společnou věc. O to, že tady chceme lepší svět. Že vlastně nechceme nic jiného, než se tady cítit líp. Bezpečně. Mít své místo. Dělat to, co nás baví. Chceme, aby vše, co děláme, mělo nějaký smysl. Teď ho totiž spousta věcí nemá, nemají smysl, tudíž vlastně děláme nesmysly. My to tam někde v koutku duše víme. Tam někde uvnitř, slyšíte? To je ta malá, zašlapaná, zadupaná a mnohdy dávno zapomenutá naše duše. Ještě to nevzdala, protože jsme pořád naživu. A dokud budeme, tak to nevzdá. Ona už nevolá, jen šeptá. Je totiž moudrá. Ví, že my tahle volání moc neslyšíme, a taky ví, že je tu někdo, jehož volání je mnohem důležitější. A tak nekřičí, protože bysme se v těch voláních mohli ztratit. A tak šeptá, doufá a věří, že jednoho dne to zaslechneme. Zaslechneme to volání SOS, ten alarm, který tady zní.
Volání planety Země, že už jí docházejí síly. Je až neuvěřitelné, že ho nikdo nebere vážně. Jednou to všichni pochopí, ale už bude pozdě. Teď můžeme jednat, teď můžeme měnit, teď se můžeme rozhodnout. TEĎ MŮŽEME VŠE!!! Každý sám za sebe. Jednejme podle toho, jak chceme, aby nám tu bylo. Přestaňme se soustředit na povrchní věci a pojďme po smyslu, po podstatě. To je cesta, která nás z toho pekla, ve kterém žijeme, vyvede ven. Jen musíme opustit iluzi toho, že tohle je náš ideální svět. Není! A přiznejte si to – vy to moc dobře víte! Vaše duše to ví. Poslouchejte ji, ona už vás dovede, kam bude třeba. Dělejte vše, jak nejlépe umíte, protože nikdy nevíte, čí život vaše konání může ovlivnit.
Co se týče konzultací, tento týden žádné nebudou, protože budu v Římě. Nebo jedině tam :-)
Ahooooj :-D Jak je vám? Já si tak nějak pluju, a je to příjemný *angel* Dneska vůbec nevim, jak začít, protože informace proudí tak rychle, že mi prolítnul v hlavě celý úvodní článek a já mám napsaný první dvě věty :-D No, nějak prostě začnu :-) Fakt mě hodně baví, jak do sebe všechno zapadá. A hodně mi to dochází i díky tomu, že píšu tyhle horoskopy. Protože se něco děje nebo řeší a když koncem vytáhnu kartu na týden další, je to tam! Jsem přesvědčená o tom, že vše, co se děje, je v naprostém souladu s naším nejvyšším dobrem. I naprosté detaily a záležitosti na první pohled naprosto zbytečné. Kdepak! Všechno má svůj smysl. I ta největší blbost, do který byste to vůbec neřekli.
Před chvílí jsem zatápěla v krbu a vybavil se mi u toho rozhovor s mojí kamarádkou Pavlínkou. Totiž, abyste tomu rozuměli, jsem rozvedená a máme střídavou péči, týden a týden. Takže když mám děti, jsem doma a když jsou u tatínka, jsem v Praze. No a aby toho nebylo málo, tak vám sem ještě zamotám Rozárku, což je Laury kamarádka (a Laura, jak už víte, je moje dcera). Tak :-) Prostě Pavlínka se mě ptala, jak to má ta Rozárka s Laurou. No a došly jsme k závěru, že když je Laura týden doma, kamarádí spolu a když tu Laura není, Rozárka má kamarádku jinou. Dobrý ne? Holka se v tom prostě naučila chodit a dělá si to tak, jak jí to vyhovuje. Super ;-) No jo. Ale já mám i dva kocoury. A ti to taky vyřešili po svém :-) Takže když jsem doma, jsou u mě a když ne, jsou u sousedů (u Rozárky :-)). Tak na tu Pavlínku při tom rozhovoru tak koukám a řikám: „No jo, všichni máme střídavku“ :-D
A dneska, při tom zatápění v krbu, se celej ten rozhovor vrátil a mně došlo, jak svým životem ovlivňujeme celek. Že náš život má opravdu vliv na ostatní. Což se samozřejmě všeobecně jako ví i říká, ale když vám fakt dojde, že to tak opravdu je, že I TEN VÁŠ ŽIVOT má tu moc a sílu něco ovlivnit, je to fakt hustý! No a pak jsem vytáhla kartu, kterou jsem nejdřív vůbec nechápala, ale pak to seplo :-) „Shodou okolností“ jsme s Pavlínkou mluvily i o tom fenoménu, že ten nejdůležitější člověk jsme my. Naše osoba. Došly jsme k závěru, že je to celý nepochopený. Že si každej hrabe na svůj píseček a okolí je mu úplně ukradený. Že onoho daného člověka nezajímá nic jiného a už vůbec ne dopad jeho chování na společnost a samozřejmě, jdeme přece po podstatě, i na planetu Zemi (a kdo ví, kam to sahá dál… ). Ano, je to jisté logické vyústění situace, ale pozor, z extrému do extrému.
X let bylo běžné, že naše osoba neměla téměř žádnou cenu a upřednostňovali se všichni ostatní. Teď nastal pravý opak. Je to cesta. Ale je správná? To samozřejmě dopředu nikdy nemůžeme vědět. Jenže pozor, do hry se zapojuje ještě jeden, velmi důležitý hráč. Čas! Nemáme ho tolik, abychom si mohli dovolit další extrém, byť v opačném gardu. Planeta má dost. Lidstvo před sebou nemá několik tisíc let. Odhaduje se tak 200. Já si furt myslim, že to jde změnit. Ale museli bysme na sobě zamakat. A teď přichází na řadu onen JÁ fenomén. Každý by musel zamakat sám na sobě. Všechno by se mělo odvíjet od nás samotných, podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. Měli bychom jednat v souladu se sebou. Uvědomit si, že nám v podstatě jde o společnou věc. O to, že tady chceme lepší svět. Že vlastně nechceme nic jiného, než se tady cítit líp. Bezpečně. Mít své místo. Dělat to, co nás baví. Chceme, aby vše, co děláme, mělo nějaký smysl. Teď ho totiž spousta věcí nemá, nemají smysl, tudíž vlastně děláme nesmysly. My to tam někde v koutku duše víme. Tam někde uvnitř, slyšíte? To je ta malá, zašlapaná, zadupaná a mnohdy dávno zapomenutá naše duše. Ještě to nevzdala, protože jsme pořád naživu. A dokud budeme, tak to nevzdá. Ona už nevolá, jen šeptá. Je totiž moudrá. Ví, že my tahle volání moc neslyšíme, a taky ví, že je tu někdo, jehož volání je mnohem důležitější. A tak nekřičí, protože bysme se v těch voláních mohli ztratit. A tak šeptá, doufá a věří, že jednoho dne to zaslechneme. Zaslechneme to volání SOS, ten alarm, který tady zní.
Volání planety Země, že už jí docházejí síly. Je až neuvěřitelné, že ho nikdo nebere vážně. Jednou to všichni pochopí, ale už bude pozdě. Teď můžeme jednat, teď můžeme měnit, teď se můžeme rozhodnout. TEĎ MŮŽEME VŠE!!! Každý sám za sebe. Jednejme podle toho, jak chceme, aby nám tu bylo. Přestaňme se soustředit na povrchní věci a pojďme po smyslu, po podstatě. To je cesta, která nás z toho pekla, ve kterém žijeme, vyvede ven. Jen musíme opustit iluzi toho, že tohle je náš ideální svět. Není! A přiznejte si to – vy to moc dobře víte! Vaše duše to ví. Poslouchejte ji, ona už vás dovede, kam bude třeba. Dělejte vše, jak nejlépe umíte, protože nikdy nevíte, čí život vaše konání může ovlivnit.
Co se týče konzultací, tento týden žádné nebudou, protože budu v Římě. Nebo jedině tam :-)
Před chvílí jsem zatápěla v krbu a vybavil se mi u toho rozhovor s mojí kamarádkou Pavlínkou. Totiž, abyste tomu rozuměli, jsem rozvedená a máme střídavou péči, týden a týden. Takže když mám děti, jsem doma a když jsou u tatínka, jsem v Praze. No a aby toho nebylo málo, tak vám sem ještě zamotám Rozárku, což je Laury kamarádka (a Laura, jak už víte, je moje dcera). Tak :-) Prostě Pavlínka se mě ptala, jak to má ta Rozárka s Laurou. No a došly jsme k závěru, že když je Laura týden doma, kamarádí spolu a když tu Laura není, Rozárka má kamarádku jinou. Dobrý ne? Holka se v tom prostě naučila chodit a dělá si to tak, jak jí to vyhovuje. Super ;-) No jo. Ale já mám i dva kocoury. A ti to taky vyřešili po svém :-) Takže když jsem doma, jsou u mě a když ne, jsou u sousedů (u Rozárky :-)). Tak na tu Pavlínku při tom rozhovoru tak koukám a řikám: „No jo, všichni máme střídavku“ :-D
A dneska, při tom zatápění v krbu, se celej ten rozhovor vrátil a mně došlo, jak svým životem ovlivňujeme celek. Že náš život má opravdu vliv na ostatní. Což se samozřejmě všeobecně jako ví i říká, ale když vám fakt dojde, že to tak opravdu je, že I TEN VÁŠ ŽIVOT má tu moc a sílu něco ovlivnit, je to fakt hustý! No a pak jsem vytáhla kartu, kterou jsem nejdřív vůbec nechápala, ale pak to seplo :-) „Shodou okolností“ jsme s Pavlínkou mluvily i o tom fenoménu, že ten nejdůležitější člověk jsme my. Naše osoba. Došly jsme k závěru, že je to celý nepochopený. Že si každej hrabe na svůj píseček a okolí je mu úplně ukradený. Že onoho daného člověka nezajímá nic jiného a už vůbec ne dopad jeho chování na společnost a samozřejmě, jdeme přece po podstatě, i na planetu Zemi (a kdo ví, kam to sahá dál… ). Ano, je to jisté logické vyústění situace, ale pozor, z extrému do extrému.
X let bylo běžné, že naše osoba neměla téměř žádnou cenu a upřednostňovali se všichni ostatní. Teď nastal pravý opak. Je to cesta. Ale je správná? To samozřejmě dopředu nikdy nemůžeme vědět. Jenže pozor, do hry se zapojuje ještě jeden, velmi důležitý hráč. Čas! Nemáme ho tolik, abychom si mohli dovolit další extrém, byť v opačném gardu. Planeta má dost. Lidstvo před sebou nemá několik tisíc let. Odhaduje se tak 200. Já si furt myslim, že to jde změnit. Ale museli bysme na sobě zamakat. A teď přichází na řadu onen JÁ fenomén. Každý by musel zamakat sám na sobě. Všechno by se mělo odvíjet od nás samotných, podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. Měli bychom jednat v souladu se sebou. Uvědomit si, že nám v podstatě jde o společnou věc. O to, že tady chceme lepší svět. Že vlastně nechceme nic jiného, než se tady cítit líp. Bezpečně. Mít své místo. Dělat to, co nás baví. Chceme, aby vše, co děláme, mělo nějaký smysl. Teď ho totiž spousta věcí nemá, nemají smysl, tudíž vlastně děláme nesmysly. My to tam někde v koutku duše víme. Tam někde uvnitř, slyšíte? To je ta malá, zašlapaná, zadupaná a mnohdy dávno zapomenutá naše duše. Ještě to nevzdala, protože jsme pořád naživu. A dokud budeme, tak to nevzdá. Ona už nevolá, jen šeptá. Je totiž moudrá. Ví, že my tahle volání moc neslyšíme, a taky ví, že je tu někdo, jehož volání je mnohem důležitější. A tak nekřičí, protože bysme se v těch voláních mohli ztratit. A tak šeptá, doufá a věří, že jednoho dne to zaslechneme. Zaslechneme to volání SOS, ten alarm, který tady zní.
Volání planety Země, že už jí docházejí síly. Je až neuvěřitelné, že ho nikdo nebere vážně. Jednou to všichni pochopí, ale už bude pozdě. Teď můžeme jednat, teď můžeme měnit, teď se můžeme rozhodnout. TEĎ MŮŽEME VŠE!!! Každý sám za sebe. Jednejme podle toho, jak chceme, aby nám tu bylo. Přestaňme se soustředit na povrchní věci a pojďme po smyslu, po podstatě. To je cesta, která nás z toho pekla, ve kterém žijeme, vyvede ven. Jen musíme opustit iluzi toho, že tohle je náš ideální svět. Není! A přiznejte si to – vy to moc dobře víte! Vaše duše to ví. Poslouchejte ji, ona už vás dovede, kam bude třeba. Dělejte vše, jak nejlépe umíte, protože nikdy nevíte, čí život vaše konání může ovlivnit.
Co se týče konzultací, tento týden žádné nebudou, protože budu v Římě. Nebo jedině tam :-)

Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...