Jezdili jsme převážně lesy. Je to tam fakt nádherný. Miluju ten klid, zastaví se tam čas. A teď si to představte. Jedete si na kole lesní cestou. Vnímáte prostředí, vzduch, vůně a jen si tak jedete. Najednou se před vámi otevře prostor plný obrovských kamenů, řekněme takových malých skal. Jsou všude. Jsou obrovský a majestátní. Přibrzdila jsem co to šlo, jela jsem pomalu a dívala se kolem sebe. Naprosto mě to pohltilo. Dostala jsem se do takového zvláštního stavu, asi bych ho nazvala euforií. Projížděla jsem tím prostorem a vnímala jsem naprosto každičkou vteřinu. Říkám jim: „Ahoj“. V tom mě zamrazilo, protože mě taky pozdravily. Ale ono „ahoj“ znělo velmi hluboce a hlavně hoooodně dlouze. Možná spíš pomale.
Kdysi jsem byla u jedný šamanky na meditacích a učila mě naladit se na vibrace čehokoli. Třeba Země, to bylo dost zajímavý. A mně se to v tom lese, mezi těmi kameny, najednou spustilo. A to byl teprve fičák. Vnímala jsem vibraci těch kamenů. Všechno se strašně zpomalilo. Úplně všechno. Měla jsem pocit, že jsem v úplně jiným světě. Takovým pomalým, hlubokým, já to asi nedokážu popsat… Prostě bylo v něm naprosto všechno. Všechno najednou mělo smysl, nebyly žádné otázky, žádné zbytečné myšlenky jen já, prostor, přítomnost a obrovský proud informací. Znovu jsem si uvědomila to, co už dávno vím. Jen jsem to teď zažila, nebo spíš prožila. Naše frekvence je úplně jiná, než frekvence přírody. Je mnohonásobně rychlejší.
Otázka ale zní: Jsme takhle opravdu od přírody nastavení? Nejsme, přátelé! Ušili jsme si na sebe past. Nebo na nás byla ušita? Možná, ale my jsme to dopustili! Jedeme mnohem rychleji, než bychom měli jet. Většina lidí už ani neumí odpočívat. Jsme v takovém tempu, že nám naprosto unikají ty podstatné věci, protože to, co nás primárně zajímá, je vydělat na živobytí. To je ta past, ve které jsme a kterou si stále necháváme líbit. Aby to pochopili všichni – teď se bavíme o výši platu, se kterou naprostá většina z vás nesouhlasí a přesto za ni furt pracuje. Uvědomte si, že dokud do tý práce za tyhle peníze budete chodit, nic se nezmění! A pokud ano, tak k horšímu, protože těm nad váma je naprosto jasný, že když chodíte pracovat za tohle, budete se sice vztekat, ale budete chodit i za míň. Ale vraťme se k té pasti a tomu shonu. Tím, jak rychle frčíme se i mnohem víc opotřebováváme. Tělo je náš nástroj, díky kterému tady můžeme být a můžeme s ním tvořit. To my ale neděláme.
Jsme takoví roboti, co jen plní příkazy. Od malička. Jsme naprogramovaní – tohle smíš, tohle nesmíš, tohle dělej, tohle naopak nedělej, tomuhle dej tohle a tomuhle nic, nejdřív práce, potom zábava, atd. Všichni veeeelmi dobře známe. Robot se ale opraví. Dají mu nové součástky, zaktualizují mu systém, nebo ho rovnou vyhodí a nahradí jiným. Nás nikdo neopraví. Ani nám nikdo nezaktualizuje systém, proto taky většina furt jedem v tom, co už dávno nefunguje. Oni nás prostě rovnou vyhodí a nahradí někým jiným. A my si to pořád a dokola necháváme líbit. V tom lese to bylo úplně jiný. Ten klid, ta čistota bytí. Nikdo si na nic nehrál, každý byl tím, čím být má. Mluvím o stromech, kamenech a všem, co je v lese.
Jak je možný, že jsou tady takovou dobu, tolik tisíců a milionů let. Pořád tu jsou. Co když my, kdybychom zpomalili, taky vydržíme dýl? Co když to je fakt o tom, že když se přestanete zabývat vším tím kolotočem kolem sebe a zpomalíte, když zpomalíte vaši tepovou frekvenci, vaše vibrace, do toho stavu přítomného bytí, nebudete stárnout tak rychle? A to není všechno – v přítomném stavu bytí víte, že víte. Proudí vámi všechny informace, které potřebujete. Není důvod se ptát ostatních, co a jak máte nebo nemáte dělat. V přítomném stavu bytí to prostě a jednoduše víte! Všechno! Je to tam! Je to dokonalý.
Choďte do lesa, vnímejte jeho energii, nalaďte se na jeho rytmus. Zapamatujte si ho, naučte se ho, a pak kdykoli a kdekoli budete potřebovat, hurá do něj. Přítomnost je právě teď, teď, teď, teď, teď…. Chápete? Přítomnost je věčná…
Vždycky, když si řeknu, že to napíšu krátký, je to delší než obvykle :-D Tenhle týden má být hezky, což je super pro terapie koněm :-D Jinak jsou konzultace v Jičíně a po telefonu. Tak, a já jsem zase v tom zvláštním limbu jako v tom lese a jenom sedim a čumim. Pomooooc, kdo to za mě dopíše??? *smile*
Ahoj ;-) Jaký jste měli týden? Já jsem byla na kolách. Na Broumovsku. Dva dny jsme jezdili a bylo to super! Proč to ale píšu. Koukám na kartu, kterou jsem právě vytáhla z balíčku a vzpomněla jsem si na jeden okamžik právě z onoho výletu. Opět do sebe vše dokonale zapadá.
Jezdili jsme převážně lesy. Je to tam fakt nádherný. Miluju ten klid, zastaví se tam čas. A teď si to představte. Jedete si na kole lesní cestou. Vnímáte prostředí, vzduch, vůně a jen si tak jedete. Najednou se před vámi otevře prostor plný obrovských kamenů, řekněme takových malých skal. Jsou všude. Jsou obrovský a majestátní. Přibrzdila jsem co to šlo, jela jsem pomalu a dívala se kolem sebe. Naprosto mě to pohltilo. Dostala jsem se do takového zvláštního stavu, asi bych ho nazvala euforií. Projížděla jsem tím prostorem a vnímala jsem naprosto každičkou vteřinu. Říkám jim: „Ahoj“. V tom mě zamrazilo, protože mě taky pozdravily. Ale ono „ahoj“ znělo velmi hluboce a hlavně hoooodně dlouze. Možná spíš pomale.
Kdysi jsem byla u jedný šamanky na meditacích a učila mě naladit se na vibrace čehokoli. Třeba Země, to bylo dost zajímavý. A mně se to v tom lese, mezi těmi kameny, najednou spustilo. A to byl teprve fičák. Vnímala jsem vibraci těch kamenů. Všechno se strašně zpomalilo. Úplně všechno. Měla jsem pocit, že jsem v úplně jiným světě. Takovým pomalým, hlubokým, já to asi nedokážu popsat… Prostě bylo v něm naprosto všechno. Všechno najednou mělo smysl, nebyly žádné otázky, žádné zbytečné myšlenky jen já, prostor, přítomnost a obrovský proud informací. Znovu jsem si uvědomila to, co už dávno vím. Jen jsem to teď zažila, nebo spíš prožila. Naše frekvence je úplně jiná, než frekvence přírody. Je mnohonásobně rychlejší.
Otázka ale zní: Jsme takhle opravdu od přírody nastavení? Nejsme, přátelé! Ušili jsme si na sebe past. Nebo na nás byla ušita? Možná, ale my jsme to dopustili! Jedeme mnohem rychleji, než bychom měli jet. Většina lidí už ani neumí odpočívat. Jsme v takovém tempu, že nám naprosto unikají ty podstatné věci, protože to, co nás primárně zajímá, je vydělat na živobytí. To je ta past, ve které jsme a kterou si stále necháváme líbit. Aby to pochopili všichni – teď se bavíme o výši platu, se kterou naprostá většina z vás nesouhlasí a přesto za ni furt pracuje. Uvědomte si, že dokud do tý práce za tyhle peníze budete chodit, nic se nezmění! A pokud ano, tak k horšímu, protože těm nad váma je naprosto jasný, že když chodíte pracovat za tohle, budete se sice vztekat, ale budete chodit i za míň. Ale vraťme se k té pasti a tomu shonu. Tím, jak rychle frčíme se i mnohem víc opotřebováváme. Tělo je náš nástroj, díky kterému tady můžeme být a můžeme s ním tvořit. To my ale neděláme.
Jsme takoví roboti, co jen plní příkazy. Od malička. Jsme naprogramovaní – tohle smíš, tohle nesmíš, tohle dělej, tohle naopak nedělej, tomuhle dej tohle a tomuhle nic, nejdřív práce, potom zábava, atd. Všichni veeeelmi dobře známe. Robot se ale opraví. Dají mu nové součástky, zaktualizují mu systém, nebo ho rovnou vyhodí a nahradí jiným. Nás nikdo neopraví. Ani nám nikdo nezaktualizuje systém, proto taky většina furt jedem v tom, co už dávno nefunguje. Oni nás prostě rovnou vyhodí a nahradí někým jiným. A my si to pořád a dokola necháváme líbit. V tom lese to bylo úplně jiný. Ten klid, ta čistota bytí. Nikdo si na nic nehrál, každý byl tím, čím být má. Mluvím o stromech, kamenech a všem, co je v lese.
Jak je možný, že jsou tady takovou dobu, tolik tisíců a milionů let. Pořád tu jsou. Co když my, kdybychom zpomalili, taky vydržíme dýl? Co když to je fakt o tom, že když se přestanete zabývat vším tím kolotočem kolem sebe a zpomalíte, když zpomalíte vaši tepovou frekvenci, vaše vibrace, do toho stavu přítomného bytí, nebudete stárnout tak rychle? A to není všechno – v přítomném stavu bytí víte, že víte. Proudí vámi všechny informace, které potřebujete. Není důvod se ptát ostatních, co a jak máte nebo nemáte dělat. V přítomném stavu bytí to prostě a jednoduše víte! Všechno! Je to tam! Je to dokonalý.
Choďte do lesa, vnímejte jeho energii, nalaďte se na jeho rytmus. Zapamatujte si ho, naučte se ho, a pak kdykoli a kdekoli budete potřebovat, hurá do něj. Přítomnost je právě teď, teď, teď, teď, teď…. Chápete? Přítomnost je věčná…
Vždycky, když si řeknu, že to napíšu krátký, je to delší než obvykle :-D Tenhle týden má být hezky, což je super pro terapie koněm :-D Jinak jsou konzultace v Jičíně a po telefonu. Tak, a já jsem zase v tom zvláštním limbu jako v tom lese a jenom sedim a čumim. Pomooooc, kdo to za mě dopíše??? *smile*
Jezdili jsme převážně lesy. Je to tam fakt nádherný. Miluju ten klid, zastaví se tam čas. A teď si to představte. Jedete si na kole lesní cestou. Vnímáte prostředí, vzduch, vůně a jen si tak jedete. Najednou se před vámi otevře prostor plný obrovských kamenů, řekněme takových malých skal. Jsou všude. Jsou obrovský a majestátní. Přibrzdila jsem co to šlo, jela jsem pomalu a dívala se kolem sebe. Naprosto mě to pohltilo. Dostala jsem se do takového zvláštního stavu, asi bych ho nazvala euforií. Projížděla jsem tím prostorem a vnímala jsem naprosto každičkou vteřinu. Říkám jim: „Ahoj“. V tom mě zamrazilo, protože mě taky pozdravily. Ale ono „ahoj“ znělo velmi hluboce a hlavně hoooodně dlouze. Možná spíš pomale.
Kdysi jsem byla u jedný šamanky na meditacích a učila mě naladit se na vibrace čehokoli. Třeba Země, to bylo dost zajímavý. A mně se to v tom lese, mezi těmi kameny, najednou spustilo. A to byl teprve fičák. Vnímala jsem vibraci těch kamenů. Všechno se strašně zpomalilo. Úplně všechno. Měla jsem pocit, že jsem v úplně jiným světě. Takovým pomalým, hlubokým, já to asi nedokážu popsat… Prostě bylo v něm naprosto všechno. Všechno najednou mělo smysl, nebyly žádné otázky, žádné zbytečné myšlenky jen já, prostor, přítomnost a obrovský proud informací. Znovu jsem si uvědomila to, co už dávno vím. Jen jsem to teď zažila, nebo spíš prožila. Naše frekvence je úplně jiná, než frekvence přírody. Je mnohonásobně rychlejší.
Otázka ale zní: Jsme takhle opravdu od přírody nastavení? Nejsme, přátelé! Ušili jsme si na sebe past. Nebo na nás byla ušita? Možná, ale my jsme to dopustili! Jedeme mnohem rychleji, než bychom měli jet. Většina lidí už ani neumí odpočívat. Jsme v takovém tempu, že nám naprosto unikají ty podstatné věci, protože to, co nás primárně zajímá, je vydělat na živobytí. To je ta past, ve které jsme a kterou si stále necháváme líbit. Aby to pochopili všichni – teď se bavíme o výši platu, se kterou naprostá většina z vás nesouhlasí a přesto za ni furt pracuje. Uvědomte si, že dokud do tý práce za tyhle peníze budete chodit, nic se nezmění! A pokud ano, tak k horšímu, protože těm nad váma je naprosto jasný, že když chodíte pracovat za tohle, budete se sice vztekat, ale budete chodit i za míň. Ale vraťme se k té pasti a tomu shonu. Tím, jak rychle frčíme se i mnohem víc opotřebováváme. Tělo je náš nástroj, díky kterému tady můžeme být a můžeme s ním tvořit. To my ale neděláme.
Jsme takoví roboti, co jen plní příkazy. Od malička. Jsme naprogramovaní – tohle smíš, tohle nesmíš, tohle dělej, tohle naopak nedělej, tomuhle dej tohle a tomuhle nic, nejdřív práce, potom zábava, atd. Všichni veeeelmi dobře známe. Robot se ale opraví. Dají mu nové součástky, zaktualizují mu systém, nebo ho rovnou vyhodí a nahradí jiným. Nás nikdo neopraví. Ani nám nikdo nezaktualizuje systém, proto taky většina furt jedem v tom, co už dávno nefunguje. Oni nás prostě rovnou vyhodí a nahradí někým jiným. A my si to pořád a dokola necháváme líbit. V tom lese to bylo úplně jiný. Ten klid, ta čistota bytí. Nikdo si na nic nehrál, každý byl tím, čím být má. Mluvím o stromech, kamenech a všem, co je v lese.
Jak je možný, že jsou tady takovou dobu, tolik tisíců a milionů let. Pořád tu jsou. Co když my, kdybychom zpomalili, taky vydržíme dýl? Co když to je fakt o tom, že když se přestanete zabývat vším tím kolotočem kolem sebe a zpomalíte, když zpomalíte vaši tepovou frekvenci, vaše vibrace, do toho stavu přítomného bytí, nebudete stárnout tak rychle? A to není všechno – v přítomném stavu bytí víte, že víte. Proudí vámi všechny informace, které potřebujete. Není důvod se ptát ostatních, co a jak máte nebo nemáte dělat. V přítomném stavu bytí to prostě a jednoduše víte! Všechno! Je to tam! Je to dokonalý.
Choďte do lesa, vnímejte jeho energii, nalaďte se na jeho rytmus. Zapamatujte si ho, naučte se ho, a pak kdykoli a kdekoli budete potřebovat, hurá do něj. Přítomnost je právě teď, teď, teď, teď, teď…. Chápete? Přítomnost je věčná…
Vždycky, když si řeknu, že to napíšu krátký, je to delší než obvykle :-D Tenhle týden má být hezky, což je super pro terapie koněm :-D Jinak jsou konzultace v Jičíně a po telefonu. Tak, a já jsem zase v tom zvláštním limbu jako v tom lese a jenom sedim a čumim. Pomooooc, kdo to za mě dopíše??? *smile*

Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...