Nemůžu než souhlasit. Ono je to i vcelku logické. Trochu to i navazuje na minulý týden. Pořád na všem moc lpíme, a to nás hodně brzdí. Zbavuje nás to totiž hybnosti. Čím víc toho držíme, čím víc toho nechceme pustit, tím nepohyblivější se stáváme. Je to jako když máte někam odnést něco těžkého. Třeba když chcete přestěhovat skříň, ale pozor, plnou! Nejen, že je těžká, ale manipulace s ní je o hodně horší, protože musíte dávat pozor, aby se vám všechno to, co tam máte nastřádáno, nevysypalo ven. To byste se asi dost divili, co tam všechno máte. Někteří to mají tak vytuněný, že to radši ani nechtějí vidět. Nedej bože, aby se ten vnitřek vysypal, protože pak by se s tím muselo něco dělat. Takhle je to hezky ve skříni, nevidíme to, ale to neznamená, že o tom nevíme. Víme, a moc dobře. Tak to je. Toho všeho je třeba se zbavit. Nejlepší bude vyhodit celou skříň. Prostě ji pustit.
Uvědomte si, že to, co tam máte za ta léta nasysleno, stejně nepotřebujete. Kdyby ano, rozhodně to nemáte schovaný ve skříni. Jen se nad tím zamyslete. Co to tam vlastně všechno máte a hlavně proč? Není to zase jeden z vašich manipulačních nástrojů s okolím? Zejména s mámou, tátou, partnerem a dětmi? Za co se to vlastně pořád schováváte? Proč to pořád máte?
Dost otázek, že? A takhle jede vaše podvědomí. Moc dobře o té skříni a jejím obsahu ví. Proč by jej nevyužilo, když ho má k dispozici? Pusťte si Čtyři dohody. Jarda Dušek tam o tom moc hezky mluví. Říká, že odpouštíme několikrát denně – na záchodě. A to nám přijde normální. Za to emocionální měchýř plníme neustále, ale nevypouštíme jej. To je přesně ono, to je jádro pudla (to je stejně divný slovní spojení :-) ). Hele, vážně, tohle je fakt důležitý. Nepodceňujte to. Pouštějte všechno! Pozor, další věc je ta, že když tu skříň otevřete a začnete se v ní hrabat, zjistíte, že tam máte i spoustu věcí navíc. Věcí, který vůbec nejsou vaše, ale patří těm, které jste za svůj život potkali. A je úplně jedno, jestli je to mámy, která vám tenkrát neprávem nařezala, když vám byly tři roky, nebo té paní z tramvaje, která na vás celou cestu tak blbě koukala, když vám bylo 28. Vy jste to prostě vzali za své a schovali jste si to do skříně, asi na památku nebo co. Tak to tam máte, pořád to tam na vás čeká. Přitom když už by to měl mít někdo ve skříni, tak máma nebo osoba z tramvaje. A víte co? Ony už o tom možná vůbec nevědí. Možná to ani nikdy nebraly za své, proto to máte ve skříni vy. Třeba to za své vzít chtěly, ale nemohly, protože jste po tom skočili vy. Hlavně si pamatujte jednu věc – JE TO ÚPLNĚ JEDNO!!! Máma a paní z tramvaje mají svoje skříně naplněný po okraj, to se nebojte. Kašlete na to, co v tý skříni máte. Neřešte kraviny! Jsou to malý věci a i když tam máte něco velkýho, a co? Chcete to tam mít pořád? Chcete se k tomu pořád vracet? Jestli ano, tak se toho nikdy nezbavíte.
Jak říkám, máte velmi dobrou manipulační zbraň na okolí. No, to jste teda pašáci! Takže až budete mít čas, zavřete oči a představte si to. Představte si, jak stojíte na nějakým vysokým srázu. Jste na něm vy a skříň. Ta skříň je plná všeho možnýho, dost možná bude i spousta věcí kolem. Seberte sílu a shoďte to z toho vysokýho srázu dolů. A naházejte tam i to, co se do skříně nevešlo. Uvědomujte si, jak se s každou tou odhozenou věcí cítíte. Uvědomte si, jak se vám lépe dýchá, jak jste lehčí a lehčí, jak se najednou můžete hýbat, že se třeba skoro nadnášíte. Prociťte si to! Vidíte, co všechno teď najednou můžete? Pecka, co? To je ono. To je ten pocit, který vám dá křídla. Takže tak. Žádný skříně nacpaný vším možným. Nic takovýho. Odpouštějte a pouštějte se! Zanedlouho zjistíte, že je to fakt jednoduchý ;-)
Tak! Teď, když máme uklizeno, nezbývá připomenout, že tenhle týden jsou konzultace v Jičíně a když je Jičín, je i terapie koněm. Karty po telefonu samozřejmě frčí neustále *coffee*
Ahooooj *gift* Právě jsem se vrátila z kol a sotva lezu, tak jdu aspoň psát 8-) No a co že nás to tenhle týden čeká? Přátelé, téma je odpouštění! S tím samozřejmě velmi úzce souvisí i pouštění! Takže, jdeme to trochu rozebrat. Karta říká, že (od)pouštění je cesta ke svobodě.
Nemůžu než souhlasit. Ono je to i vcelku logické. Trochu to i navazuje na minulý týden. Pořád na všem moc lpíme, a to nás hodně brzdí. Zbavuje nás to totiž hybnosti. Čím víc toho držíme, čím víc toho nechceme pustit, tím nepohyblivější se stáváme. Je to jako když máte někam odnést něco těžkého. Třeba když chcete přestěhovat skříň, ale pozor, plnou! Nejen, že je těžká, ale manipulace s ní je o hodně horší, protože musíte dávat pozor, aby se vám všechno to, co tam máte nastřádáno, nevysypalo ven. To byste se asi dost divili, co tam všechno máte. Někteří to mají tak vytuněný, že to radši ani nechtějí vidět. Nedej bože, aby se ten vnitřek vysypal, protože pak by se s tím muselo něco dělat. Takhle je to hezky ve skříni, nevidíme to, ale to neznamená, že o tom nevíme. Víme, a moc dobře. Tak to je. Toho všeho je třeba se zbavit. Nejlepší bude vyhodit celou skříň. Prostě ji pustit.
Uvědomte si, že to, co tam máte za ta léta nasysleno, stejně nepotřebujete. Kdyby ano, rozhodně to nemáte schovaný ve skříni. Jen se nad tím zamyslete. Co to tam vlastně všechno máte a hlavně proč? Není to zase jeden z vašich manipulačních nástrojů s okolím? Zejména s mámou, tátou, partnerem a dětmi? Za co se to vlastně pořád schováváte? Proč to pořád máte?
Dost otázek, že? A takhle jede vaše podvědomí. Moc dobře o té skříni a jejím obsahu ví. Proč by jej nevyužilo, když ho má k dispozici? Pusťte si Čtyři dohody. Jarda Dušek tam o tom moc hezky mluví. Říká, že odpouštíme několikrát denně – na záchodě. A to nám přijde normální. Za to emocionální měchýř plníme neustále, ale nevypouštíme jej. To je přesně ono, to je jádro pudla (to je stejně divný slovní spojení :-) ). Hele, vážně, tohle je fakt důležitý. Nepodceňujte to. Pouštějte všechno! Pozor, další věc je ta, že když tu skříň otevřete a začnete se v ní hrabat, zjistíte, že tam máte i spoustu věcí navíc. Věcí, který vůbec nejsou vaše, ale patří těm, které jste za svůj život potkali. A je úplně jedno, jestli je to mámy, která vám tenkrát neprávem nařezala, když vám byly tři roky, nebo té paní z tramvaje, která na vás celou cestu tak blbě koukala, když vám bylo 28. Vy jste to prostě vzali za své a schovali jste si to do skříně, asi na památku nebo co. Tak to tam máte, pořád to tam na vás čeká. Přitom když už by to měl mít někdo ve skříni, tak máma nebo osoba z tramvaje. A víte co? Ony už o tom možná vůbec nevědí. Možná to ani nikdy nebraly za své, proto to máte ve skříni vy. Třeba to za své vzít chtěly, ale nemohly, protože jste po tom skočili vy. Hlavně si pamatujte jednu věc – JE TO ÚPLNĚ JEDNO!!! Máma a paní z tramvaje mají svoje skříně naplněný po okraj, to se nebojte. Kašlete na to, co v tý skříni máte. Neřešte kraviny! Jsou to malý věci a i když tam máte něco velkýho, a co? Chcete to tam mít pořád? Chcete se k tomu pořád vracet? Jestli ano, tak se toho nikdy nezbavíte.
Jak říkám, máte velmi dobrou manipulační zbraň na okolí. No, to jste teda pašáci! Takže až budete mít čas, zavřete oči a představte si to. Představte si, jak stojíte na nějakým vysokým srázu. Jste na něm vy a skříň. Ta skříň je plná všeho možnýho, dost možná bude i spousta věcí kolem. Seberte sílu a shoďte to z toho vysokýho srázu dolů. A naházejte tam i to, co se do skříně nevešlo. Uvědomujte si, jak se s každou tou odhozenou věcí cítíte. Uvědomte si, jak se vám lépe dýchá, jak jste lehčí a lehčí, jak se najednou můžete hýbat, že se třeba skoro nadnášíte. Prociťte si to! Vidíte, co všechno teď najednou můžete? Pecka, co? To je ono. To je ten pocit, který vám dá křídla. Takže tak. Žádný skříně nacpaný vším možným. Nic takovýho. Odpouštějte a pouštějte se! Zanedlouho zjistíte, že je to fakt jednoduchý ;-)
Tak! Teď, když máme uklizeno, nezbývá připomenout, že tenhle týden jsou konzultace v Jičíně a když je Jičín, je i terapie koněm. Karty po telefonu samozřejmě frčí neustále *coffee*
Nemůžu než souhlasit. Ono je to i vcelku logické. Trochu to i navazuje na minulý týden. Pořád na všem moc lpíme, a to nás hodně brzdí. Zbavuje nás to totiž hybnosti. Čím víc toho držíme, čím víc toho nechceme pustit, tím nepohyblivější se stáváme. Je to jako když máte někam odnést něco těžkého. Třeba když chcete přestěhovat skříň, ale pozor, plnou! Nejen, že je těžká, ale manipulace s ní je o hodně horší, protože musíte dávat pozor, aby se vám všechno to, co tam máte nastřádáno, nevysypalo ven. To byste se asi dost divili, co tam všechno máte. Někteří to mají tak vytuněný, že to radši ani nechtějí vidět. Nedej bože, aby se ten vnitřek vysypal, protože pak by se s tím muselo něco dělat. Takhle je to hezky ve skříni, nevidíme to, ale to neznamená, že o tom nevíme. Víme, a moc dobře. Tak to je. Toho všeho je třeba se zbavit. Nejlepší bude vyhodit celou skříň. Prostě ji pustit.
Uvědomte si, že to, co tam máte za ta léta nasysleno, stejně nepotřebujete. Kdyby ano, rozhodně to nemáte schovaný ve skříni. Jen se nad tím zamyslete. Co to tam vlastně všechno máte a hlavně proč? Není to zase jeden z vašich manipulačních nástrojů s okolím? Zejména s mámou, tátou, partnerem a dětmi? Za co se to vlastně pořád schováváte? Proč to pořád máte?
Dost otázek, že? A takhle jede vaše podvědomí. Moc dobře o té skříni a jejím obsahu ví. Proč by jej nevyužilo, když ho má k dispozici? Pusťte si Čtyři dohody. Jarda Dušek tam o tom moc hezky mluví. Říká, že odpouštíme několikrát denně – na záchodě. A to nám přijde normální. Za to emocionální měchýř plníme neustále, ale nevypouštíme jej. To je přesně ono, to je jádro pudla (to je stejně divný slovní spojení :-) ). Hele, vážně, tohle je fakt důležitý. Nepodceňujte to. Pouštějte všechno! Pozor, další věc je ta, že když tu skříň otevřete a začnete se v ní hrabat, zjistíte, že tam máte i spoustu věcí navíc. Věcí, který vůbec nejsou vaše, ale patří těm, které jste za svůj život potkali. A je úplně jedno, jestli je to mámy, která vám tenkrát neprávem nařezala, když vám byly tři roky, nebo té paní z tramvaje, která na vás celou cestu tak blbě koukala, když vám bylo 28. Vy jste to prostě vzali za své a schovali jste si to do skříně, asi na památku nebo co. Tak to tam máte, pořád to tam na vás čeká. Přitom když už by to měl mít někdo ve skříni, tak máma nebo osoba z tramvaje. A víte co? Ony už o tom možná vůbec nevědí. Možná to ani nikdy nebraly za své, proto to máte ve skříni vy. Třeba to za své vzít chtěly, ale nemohly, protože jste po tom skočili vy. Hlavně si pamatujte jednu věc – JE TO ÚPLNĚ JEDNO!!! Máma a paní z tramvaje mají svoje skříně naplněný po okraj, to se nebojte. Kašlete na to, co v tý skříni máte. Neřešte kraviny! Jsou to malý věci a i když tam máte něco velkýho, a co? Chcete to tam mít pořád? Chcete se k tomu pořád vracet? Jestli ano, tak se toho nikdy nezbavíte.
Jak říkám, máte velmi dobrou manipulační zbraň na okolí. No, to jste teda pašáci! Takže až budete mít čas, zavřete oči a představte si to. Představte si, jak stojíte na nějakým vysokým srázu. Jste na něm vy a skříň. Ta skříň je plná všeho možnýho, dost možná bude i spousta věcí kolem. Seberte sílu a shoďte to z toho vysokýho srázu dolů. A naházejte tam i to, co se do skříně nevešlo. Uvědomujte si, jak se s každou tou odhozenou věcí cítíte. Uvědomte si, jak se vám lépe dýchá, jak jste lehčí a lehčí, jak se najednou můžete hýbat, že se třeba skoro nadnášíte. Prociťte si to! Vidíte, co všechno teď najednou můžete? Pecka, co? To je ono. To je ten pocit, který vám dá křídla. Takže tak. Žádný skříně nacpaný vším možným. Nic takovýho. Odpouštějte a pouštějte se! Zanedlouho zjistíte, že je to fakt jednoduchý ;-)
Tak! Teď, když máme uklizeno, nezbývá připomenout, že tenhle týden jsou konzultace v Jičíně a když je Jičín, je i terapie koněm. Karty po telefonu samozřejmě frčí neustále *coffee*

Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...