Padesátka ani corona mě nezastaví

Nikdy jsem nebyla šikovná na ruční práce. Neměla jsem pnutí něco uháčkovat, ušít, upéct nebo nakreslit. Nikdy jsem také nebyla trpělivá, mít všechno rychle za sebou, hlavně se s tím nemazlit, šup šup a dělat zase něco jiného.

A pak, někdy toto září, přišla láska z čistého nebe. Někde na internetu, už si nevzpomínám kde, na mě vyskočil článek o tvoření obrazů z lisovaných kytek. A bylo to. Od té doby věnuji veškerou svou energii, myšlenky a čas studiu různých technik, sledování zahraničních vzorů a výrobě vlastních obrazů. Tvořit touto metodou je opravdu piplačka a navíc ruční práce, takže o sobě mohu říct: „Odříkaného chleba největší krajíc“.

Sbírám vše, co mi přijde pod ruku. Dostatek zásob mi dovoluje hrát si s dekory a formami květinových kreací. Moc ráda mám kromě kytek a listů i plody stromů, kůru nebo třeba makovice, šišky či lišejník.
Vždycky, když tvořím, ztrácím pojem o čase, přestanu mít hlad, nechce se mi spát, v hlavě mi naskakují nejrůznější nápady, které chci zrealizovat.
Rozhodla jsem se, že nebudu provždy tvořit do šuplíku a pro kamarády. Pronajala jsem si ateliér a až budu má dílka dostatečně dokonalá, hodlám se pustit do prodeje.

Před deseti lety jsem si přísahala, že už nikdy nechci podnikat. No dobrá, tak to nevyšlo, prostě věci se vyvíjí a mění i v pozdějším věku.  Zatím to zkusím tak pianko, mám svou práci a nemusím se bát, z čeho zaplatím faktury a jednou, kdo ví…