Mé první setkání s touto autorkou, zprvu jsem se do knihy nemohla moc začíst, ale nakonec jsem to zvládla, byť to asi nebude z těch, ke které bych se ještě někdy měla potřebu vracet.
Hlavní hrdinka druhého románu Lucie Faulerové se vyrovnává s několika tragickými rodinnými událostmi, které se mohou zdát nepochopitelné, a snaží se najít jejich příčinu. Cestu vpřed však nelze zvládnout bez ohlédnutí. V důsledně rytmizované próze vycizelované do mimořádné stylové čistoty nás mladá dívka, zasažená rodinnou tragédií i vlastním svědomím, uvádí do prostředí tří sourozenců, které nevysvětlitelně opustila matka, zasáhla nemoc, a přesto v uzavřené buňce rodiny zůstalo díky otci i sourozeneckému poutu prostředí nabízející východisko pro toho, kdo je ochoten je přijmout.
Zdá se, že nejtěžší boj je třeba vybojovat ve vlastní hlavě, nabízenou lásku akceptovat, a spolu s ní i vyrovnání s vnitřními démony odmítání a viny. Přestože nastíněný děj nevzbuzuje příliš optimismu, i na takto dramaticky vykolíkovaném poli dala autorka vyrůst humoru, který charakterizuje postavy, jejich vztahy či nepřeberné množství sebepoznávacích metod a návodů na ideální život.
Všechno je to v naší hlavě a všechno je to o naší hlavě. Dokud nepřijmeme sami sebe, dokud nepřijmeme pomoc od druhých a dokud si nepřipustíme realitu taková jaká je, tak budeme ztracení. Ztraceni ve svých myšlenkách, které putují do nejtemnějších zákoutí naší mysli, kde se přehrabávají v pocitech zloby, nenávisti, smrti a smutku. Ale pořád tam je naděje, pořád je tam drobek odvahy a pořád je tam touha žít. Najděte jí!
.jpg)
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...