Vzhledem k tomu, že v době, kdy jsem tuto knížku četla, měla jsem zároveň štěstí a mohla vyrazit na Ladislavovu přednášku, mám tuto zatím asi nejvíce zažitou. Smála jsem se jak u čtení knihy, tak i na přednášce. Je dobré vidět, jak své průšvihy z cest dokáže Ládík „prodat“ i za cenu totálního sebeztrapnění.
Třetí kniha a další Ladislavovo putování, tentokrát do zemí, které nám nejsou až tak vzdálené a přitom život v nich, je v mnohém velmi odlišný. Na cestu se tentokrát nevydává pěšky, ale bere si s sebou společníka – kolo, což mnohdy přináší také jak starosti, tak úsměvné příběhy.
Zibura se vydává do těch nejzapadlejších vesnic, aby mohl poslouchat příběhy místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a sovětské nostalgie. Své zážitky z kavkazského putování Zibura líčí s tradičním humorem a sebeironií, pro které ho čtenáři buď nenávidí, nebo milují.
Knížce prospěl i fakt, že je v ní uvedeno více popisů krajiny a reálií, kulturních tradic, dobře je popsána Arménská genocida a konflikt v Náhorním Karabachu a přitom středobodem jeho vyprávění jsou stále lidé, které na cestách potkává. Touto knihou se asi nejvíce přiblížil klasickým cestopisům, jak je známe od jiných autorů a přitom zůstal opět svůj.
A nechybí ani má oblíbená „moudra“
„Skutečná svoboda totiž přichází až tehdy, když je člověk docela sám. Nemá tužeb, nemusí se nikomu zodpovídat ze svých činů a nikdo se o něj nezajímá. Stává se neviditelným. Skutečná svoboda ale neznamená skutečné štěstí. Jak jsem se už mnohokrát přesvědčil, dokonce se navzájem vylučují. Opravdu naplňující štěstí totiž vyžaduje lidskou blízkost.“
.jpg)
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...