Děti jsou vědoucí, pak ale začnou přejímat vzorce dospělých. I my jsme to tak měli, ztrácíme tak sami sebe. Naše podstata je ale jiná, čistá. Právě děti nám mohou pomoci, abychom si připomněli, kdo jsme.
Ahoj 
Tak já zase sedím u kompu a začínám psát. Je pátek a dneska to nebylo nic moc. Nevěděla jsem, co mám dělat, nic mě nebavilo, myslím, že se tomu řiká nuda. Hlavou se mi honilo, že bych mohla psát horoskop a mít volnej večer, ale s Tami nemůžu počítač vytáhnout, hned se na něj sápe Tak jsem u ní tak seděla, chvíli jsme si hrály, chvíli se zabavila sama, hlavou mi běžela spousta věcí. Nejdřív jsem se nejvíc zaobírala myšlenkou, jak je to na hovno, že vlastně nemám co dělat (jako mohla jsem třeba vyluxovat, ale to se nepočitá, samozřejmě), že chci jet domu a že mě to vlastně sere (něco bez bližší specifikace, možná i já samu sebe). A pak jsem koukala na Taminku. Jak ony ty děti jsou úplně jiný. Jak jim nic nevadí, jak si se vším vyhrajou, jak je všechno zajímá, všechno je baví, furt se smějou, jsou šťastný. Nevědí co je nuda. Nebo možná jo, co já vim, ale jestli to vědí, i ta nuda je baví. To je tak čistej stav bytí, kterej asi nikdy nepřestanu obdivovat. Říkala jsem ji, jak ona je ztělesněním celýho vesmíru, života a vlastně všeho, co je přirozený, zdravý, nenarušený. Ona prostě JE. Nic víc. Tvl jak je to jednoduchý a samozřejmý, když se na to koukáš. Ona to ani jinak neumí a nezná! Tak si tak řikám: Kde to je? Kam se to podělo? Tohle jsem přece musela mít taky. Taky jsem to uměla, taky jsem to byla. Všichni jsme to tak měli. Co se přesně stalo a kdy? A hlavně proč??? Když jsem večer tahala kartu na další tejden s tím, že jdu psát, zamíchala jsem je a při tahání tý karty jsem koukala jinam. Nechtěla jsem do toho vnášet svůj pocit, soustředila jsem se jen na zadání, že potřebuju kartu na příští tejden. A ono tohle?
Jako to dítě? Už asi chápete, proč jsem se o tom tak rozepsala hned ze začátku. To dítě, ve kterým je úplně všechno, i celej vesmír? To dítě, který utváří celej další život a jeho vývoj tady na Zemi a vlastně ještě dál? To dítě, který je středobod všeho a všechno se v něm prolíná? To dítě, který se naprosto jasně chápe a VÍ. Je vědoucí. Taky jsem byli. Pak jsme se na nějakou chvíli v tom všem, co se tady odehrává ztratili, a teď se zase hledáme. Někdo snáz, někdo hůř, někdo vůbec, někdo už se našel. Co se to tedy vlastně stalo a proč došlo k tomu přerušení? Hele, píšu to, jak to přichází. Trochu jako diktát. Jako jestli na to ta karta dá odpověď, tak se poseru. Takže. Problém je, že jsme jako děti začali přijímat vzorce těch dospělejch. Dospělejch, který byli odpojený, nespokojený, mnohdy nešťastný, sami ztracený. Nějak jsme jim prostě věřili. Aby ne. Věřili jsme všemu! Všemu! Všemu, co jsme viděli, slyšeli, cítili. My jsme byli Pravda a vůbec by nás nenapadlo, že věci můžou bejt jinak než jak nám jsou prezentovaný. V tý absolutní čistotě jsme neměli ani tušení, že existuje nějakej podvod! Bože, chce se mi teď úplně brečet. Jak jsme tohle mohli dopustit? Tolik generací bolesti a zklamání! Mně je těch dětí tak líto. Nás všech je mi líto. Jak jsem se postupně zbavovali sami sebe, jak jsme dobrovolně ztráceli tu svou čistotu a lehkost a pomalu se učili hrát tu hru přetvářek a lží, až jsme se ji nakonec tak dobře naučili, že jsme úplně zapomněli, že je to hra, že to tak není. Že je to jinak a že i my jsme vlastně jiní. Všechno děláme tak automaticky a “odpojeně”, že už nad tim ani nepřemejšlíme. Je nám to vlastní. Teda aspoň si to myslíme. Ale není. Není nám to vlastní. Naše podstata je jiná. Je čistá. Jsme pravda, vesmír, Země, příroda, jsme život a všechno, co s nim souvisí. Nemusíme to nikde hledat, máme to v sobě, tvoří nás to, jsme to my. Jenom jsme se tomu nějakou dobu nevěnovali. Ale to nevadí. Naopak, je super, že teď se tomu zase věnovat můžem. Že to můžem vytáhnout ze šuplíku, oprášit to a začít tam, kde jsme tenkrát skončili. Je jedno kdy a proč. Důležitý je, že TEĎ na to chceme navázat. Doteď tady bylo všechno obráceně a podle toho to tady taky vypadá. My vychováváme děti. V překladu to znamená, že je formujeme do nějaký společensky přijatelný normy. Bereme jim jejich osobnost. Stejně tak, jako jsme si kdysi nechali vzít tu svou. My ty děti nemáme vychovávat. My se od nich máme učit. Máme s nimi spolupracovat. My je můžeme naučit nějaký dovednosti, řeč, číst a psát, ukázat jim, jak žijem, co nás baví a co nemáme rádi. Ony nám na oplátku připomenou nás. Pomůžou nám navázat. Obnoví nám spojení. Naučí nás žít. Děti jsou tu, aby nám připomněli, kdo jsme. Nezasahujme do nich. Nechme je růst a zrát. Nechme jim jejich tempo. A dovolme si růst s nimi. Je jedno kolik nám je, je jedno, co máme za sebou. Všechno je jedno. Teď je důležitý jen to, jak chceme, aby to bylo dál. Děti. Děti jsou klíč ke šťastnýmu a naplněnýmu životu. Nechme se jimi vést. To je totiž jediná cesta, jak z toho ven. Děti. Cejtíte to? To slovo má teď úplně jinou energii. Najednou to tam je. Najednou víte. Jo, přesně tak. Děti…
Uf! To je teda síla. Aspoň pro mě. No, karta dala odpověď, takže … Pojďme radši ke konzultacím. Jedu přes telefon. Osobní konzultace zatím stále nejsou. Už mám dárkový poukazy, tak si je u mě na e-shopu můžete koupit. Roční osobní horoskopy taky dělám pořád, to ještě zakázaný neni. A kromě toho si můžete objednat i moje Andělský pohádky, a to nejen pro děti, ale klíďo i pro dospělý. Tak a jdem na ty znamení, pojďte 
Tenhle tejden se prostě řiďte heslem: “S intuicí nejdál dojdeš.” 
