Ahoj 
Máme za sebou další týden, týden plný změn a překvapení. Nervozita a napětí stoupají a já si všímám, že se nám to promítá především do vztahů. Je mi už trapný o tom zase psát, ale karta na tenhle týden není o moc jiná než ty předchozí. Zase nás nabádá směrem dovnitř, k sobě, do sebe. Jen se na ní podívejte. Venku nic nenajdete. Je tam pusto a prázdno, všechno je zahalený, v mlze. Není tam nic vidět a pokud tam hledáte nějakej záchytnej bod, musíte si posvítit, ale bohužel, ani to vám nepomůže. Jediný, kde je to v pořádku, je uvnitř vás. A o to jde. Jde o to, abyste se pokud možno nenechali rozhodit, i když je to těžký, já vim. Abyste si uvědomili, že všechno podstatný máte v sobě a že VY JSTE TEN ZÁCHYTNEJ BOD, kterej tak usilovně pořád všude hledáte. Problém je, že dokud ho budete hledat venku, nemáte šanci ho v sobě najít, spojit se s ním. Neobjevíte ho. Nevim proč drtivá většina lidí naprosto ignoruje sebe a neustále svou pozornost směřuje ven, k ostatním. Musíte se v tom všem hrozně moc ztrácet.
Obzvlášť teď, v týhle době, kdy se všechno nemění snad ze dne na den, ale pomalu z hodiny na hodinu. Hele, já jsem z toho nadšená! Mně se ten zmatek líbí. Líbí se mi, jak si nevědí rady, jak se v tom patlaj, jak nevědí, co s tim a přitom se snažej, aby to vypadalo tak, že jako vědí, že to jako zachráněj, že dělaj všechno proto, aby to bylo dobrý. Hroutí se jim to pod rukama jako domeček z karet. A proč? Protože politika nikdy neměla pevný základy! Nikdy! Je to hra, která se neustále přizpůsobuje nastalé situaci a ve které se, bohužel, neustále hledají nové a nové kličky a způsoby, jak podvádět a vyhrát, tedy vytěžit z toho co nejvíc. To je jediný, o co jde. A teď to končí. Pomalu se hroutí systém. Všechno, co bylo nefunkční a nikdo s tím nic nedělal, se teď bude muset nastavit znovu. Všechno, včetně zdravotnictví, školství, práce, farmacie, všechno. Celej slavnej průmysl. Všechno to spadne, a nastaví se to znovu. Co mi přijde nejúžasnější je to, že spolu s tím se potopěj i lidi, který tohle dopustili. Nebude to jako tenkrát po Sametový revoluci, kdy sice padli komunisti, ale většina jich zůstala na svých postech, včetně všech úředníků. A jak dlouho je po revoluci, a máme je tu dodnes. Jeden tu dokonce vládne! Vidíte? Politika zasahuje do našich životů víc, než kdy jindy. Všechno se kolem ní teď motá. A většina lidí má pocit, že od toho, co udělá vláda, se odvíjí jejich život. Ale to tak není, přátelé. Není to tak. A nebude to tak, pokud tomu nebudete věřit. Váš život máte v rukou jen vy sami. Je jedno, co vláda nařídí. Chápu, že spousta živnostníků má zavřenej krám nebo restauraci. Chápu i to, že tohle všechno bude mít dopad na ekonomiku, a nikdo pořádně neví jakej. Chápu, že důsledky tohohle všeho se nám teprve ukážou. Ale! DÍKY BOHU nestala se žádná přírodní katastrofa (zatím), není válka, nehrozí vám, že vám z ničeho nic spadne bomba na barák. Jsme relativně v klidu, protože máme kam jít pro jídlo, můžeme ven, jsme zdraví. Covidem si projdem všichni, a ruku na srdce, není to mor. Já to v žádnym případě nechci podceňovat, ale přiznejte si, že nás fakt mohlo postihnout něco mnohem horšího. Takže, neřešte, co bude. Vždycky to nějak bude a pravděpodobně už to nebude tak, jak to bylo, jak jsme byli zvyklí. Bude to jinak. Líp. A jestli se tady teď všichni zlobíme, vztekáme, nadáváme jeden na druhýho, dělíme se na “rouškaře” a “nerouškaře”, vzpomeňme si, co asi museli zažívat ti, kteří zažili válku. Koncentrační tábory. Teď je totiž úplně jedno, co se děje. Vy myslete na to, že máte obrovský štěstí a obrovskej dar bytí se svojí rodinou, domova, tepla, jídla a bezpečí. Máte život. Máte sebe. Peníze a kariéra ztrácej hodnotu. Naše rozmazlená a zhýralá společnost si tím musí projít, aby znovu pochopila podstatu života a uspořádala si žebříček hodnot. Už nepůjde o super auta a telefony, o luxusní dovolený a o to, kdo vydělává víc. Půjde o život. V pravém slova smyslu. Seberte se a přestaňte zoufat. Buďte rádi, že se máte, jak se máte. Jasně, asi se budem muset uskromnit, asi jo. Ale to je minimum toho, co můžem udělat. Jakmile pochopíme, že se nemáme rozdělovat, ale naopak stmelovat, že zanedlouho přijde doba, kdy si budeme muset pomáhat, protože se všechno bude stavět znova na nohy. Jakmile se na to všechno přestaneme dívat s hrůzou, všechno poleví. Ano, lidi budou přicházet o práci. A teď mi řekněte, kolik lidí ve vašem okolí znáte, že si svoji práci pochvaluje a chodí do ní rád? Že se do ní těší? A teď, kolik je těch, kteří na ni nadávají, nebaví je a slýcháte od nich “ach jo, už zase do práce”? Většina těch, kteří jsou se svou prací nespokojeni, z ní sami od sebe nikdy neodejdou. Furt jen budou remcat a nadávat, ale nic víc. Vždycky skloněj tu hlavu a půjdou tam znova. Teď je Covid vysvobodí. Konečně budou muset změnit práci. Konečně budou moct začít dělat to, co chtěli. Třeba. A třeba budou furt jen nadávat. Změňte úhel pohledu. Nedívejte se na nastalou situaci tak, že je všechno v prdeli. Zkuste v ní vidět příležitost. Aspoň to zkuste. Protože tohle není konec, ale začátek…
Nechtěla jsem o tom psát. Ale o tom, co tady bude psáno, nerozhoduju já Karty mluvěj jasně, já to jen zapisuju. Mám to takovej každotýdenní diktát Konzultace budou po telefonu, roční osobní horoskopy jedou taky furt. No a kdyžtak volejte, jsme lidi, nějak se domluvíme 
Vždycky a všem, až na výjimky, samozřejmě 
