Sype a sype…
a já z toho tentokrát zrovna moc velkou radost nemám
Seběhlo se kvůli tomu tolik událostí, že bych si snad i přála, aby se konečně oteplilo, ač o to moc nestojím. Protože miluju celé hodiny ležet venku a nechat na sebe sypat tu nádheru.
Začalo to háráním Berušky, takže už tím se omezily moje milované prochajdy, protože nás občas otravovali psi, kteří se nějakým záhadným způsobem potulovali v okolí. Kdykoli jindy nepotkáme ani jednu psí nohu bez pánečků, ale zrovna v době hárání se zjevují odnikud….
Jeden večer u ní navíc panička objevila nějakou bouli před uchem, vymačkala jí z toho hromadu krve, ale malá ani nepípla, jen držela. Ale viděla jsem jí na očích, že se jí to moc nelíbí. Dostala na to jakousi zvláštně vonící mast a já s Ejmou jsme to musely důkladně prozkoumat. Zrovna moc to nechutnalo, tak jsme jí to jen ožužlaly a nechaly to být. Stejně jsme dostaly vynadáno, že ji ožužláváme.
Pak přišlo to divné kulhání – a zase u Berušky. Nechápu, kde k němu přišla, ale to má určitě z toho, jak pořád lítá jak splašená a sem tam sebou praští o zem, když ujede na ledu. Panička jí pořád hubuje, že je poděs, ale nedá si říct. Takže museli nakonec na veterinu, protože se to nějak nelepšilo. A bylo vymalováno. Nejen, že dostává nějaké smradlavé tablety (a já moooc dobře vím, že všechny tablety jsou fakt hnus), ale povídala, že jí řekli, že musí mít klidový režim. Beruška!!!
Hahaha, to se povedlo, no to bude něco…
Ona vůbec netušila, co to obnáší, ale velmi brzy to poznala. Žádné řádění na dvoře, procházky tak krátké, že snad ani nemělo cenu vůbec vycházet a celé dny trávit doma – prostě vopruz a neskutečná nuda.
A ta blbka jedna z té nudy cupovala plyšáky a jednoho dokonce po kouscích zhltala. Říkala jsem jí, že to pěkně schytá (jako už tolikrát, když sežrala kabely a vodiče z traktorů a vleček), až se panička vrátí z práce. Ale měla štěstí, panička nic nepoznala. Teda až do večeře. Malá se s chutí pustila do jídla a nebyla ani v půlce, když najednou začala zvracet. Honem jsem likvidovala obsah mé misky a po očku sledovala, co se bude dít, protože mi bylo jasné, že to s tím plyšákem prasklo… A taky že jo. Z malé vyletěly dva velké kusy nějaké modré, slizem obalené hmoty zároveň s večeří, kterou ani nestihla zhltat.
Viděla jsem děs v očích paničky a klidila se na svůj pelíšek. To bylo nadávek. No panička si teda fakt nebrala servítky a malé pěkně vyčinila. Zahučela jsem na malou, že dobře jí tak, stála tam jak oukropek, hlavu sklopenou, ocas dolů a nechala si nadávat. Panička uklízela tu nadílku a pod nos si brblala jednu nadávku za druhou a povídala Berušce, že má velké štěstí, že to šlo ven. No co vám budu povídat, ještě se to za večer opakovalo a panička jen chodila a nahlas se modlila, aby v ní už nic nezůstalo. I já sama za sebe a za Ejmu doufám, že už v ní nic není, protože to domácí vězení by se zase prodloužilo, kdyby musela znovu na veterinu.
Z té veteriny totiž nikdy nevzejde nic dobrého, většinou jen to, že jsme pak vždycky zavřené kdo ví jak dlouho doma. A to panička povídala, že se Beru musí ze všeho do výstavy dostat – no jestli nás ještě míní koupat a zase tahat na výstavu, to už bude vrchol všeho.
Vážně si toho Beruška nabrala hodně, klidně si mohla odpustit nejen to hárání, ale i tu kulhající nohu – a ze všeho nejvíc toho plyšáka, protože je furt pod drobnohledem a panička z ní ani na chvíli nespouští oči – a tím pádem máme utrum i já chudák Elinka s Ejmou. Včetně zabavení všech hraček, což je nespravedlivé Už aby tohle všechno skončilo a byl zase normální klid.
A sype a sype…
a já z toho tentokrát zrovna moc velkou radost nemám
Seběhlo se kvůli tomu tolik událostí, že bych si snad i přála, aby se konečně oteplilo, ač o to moc nestojím. Protože miluju celé hodiny ležet venku a nechat na sebe sypat tu nádheru. Začalo to háráním Berušky, takže už tím se omezily moje milované prochajdy, protože nás občas otravovali psi, kteří se nějakým záhadným způsobem potulovali v okolí. Kdykoli jindy nepotkáme ani jednu psí nohu bez pánečků, ale zrovna v době hárání se zjevují odnikud….
Jeden večer u ní navíc panička objevila nějakou bouli před uchem, vymačkala jí z toho hromadu krve, ale malá ani nepípla, jen držela. Ale viděla jsem jí na očích, že se jí to moc nelíbí. Dostala na to jakousi zvláštně vonící mast a já s Ejmou jsme to musely důkladně prozkoumat. Zrovna moc to nechutnalo, tak jsme jí to jen ožužlaly a nechaly to být. Stejně jsme dostaly vynadáno, že ji ožužláváme.
Pak přišlo to divné kulhání – a zase u Berušky. Nechápu, kde k němu přišla, ale to má určitě z toho, jak pořád lítá jak splašená a sem tam sebou praští o zem, když ujede na ledu. Panička jí pořád hubuje, že je poděs, ale nedá si říct. Takže museli nakonec na veterinu, protože se to nějak nelepšilo. A bylo vymalováno. Nejen, že dostává nějaké smradlavé tablety (a já moooc dobře vím, že všechny tablety jsou fakt hnus), ale povídala, že jí řekli, že musí mít klidový režim. Beruška!!!
Hahaha, to se povedlo, no to bude něco…Ona vůbec netušila, co to obnáší, ale velmi brzy to poznala. Žádné řádění na dvoře, procházky tak krátké, že snad ani nemělo cenu vůbec vycházet a celé dny trávit doma – prostě vopruz a neskutečná nuda.
A ta blbka jedna z té nudy cupovala plyšáky a jednoho dokonce po kouscích zhltala. Říkala jsem jí, že to pěkně schytá (jako už tolikrát, když sežrala kabely a vodiče z traktorů a vleček), až se panička vrátí z práce. Ale měla štěstí, panička nic nepoznala. Teda až do večeře. Malá se s chutí pustila do jídla a nebyla ani v půlce, když najednou začala zvracet. Honem jsem likvidovala obsah mé misky a po očku sledovala, co se bude dít, protože mi bylo jasné, že to s tím plyšákem prasklo… A taky že jo. Z malé vyletěly dva velké kusy nějaké modré, slizem obalené hmoty zároveň s večeří, kterou ani nestihla zhltat.
Viděla jsem děs v očích paničky a klidila se na svůj pelíšek. To bylo nadávek. No panička si teda fakt nebrala servítky a malé pěkně vyčinila. Zahučela jsem na malou, že dobře jí tak, stála tam jak oukropek, hlavu sklopenou, ocas dolů a nechala si nadávat. Panička uklízela tu nadílku a pod nos si brblala jednu nadávku za druhou a povídala Berušce, že má velké štěstí, že to šlo ven. No co vám budu povídat, ještě se to za večer opakovalo a panička jen chodila a nahlas se modlila, aby v ní už nic nezůstalo. I já sama za sebe a za Ejmu doufám, že už v ní nic není, protože to domácí vězení by se zase prodloužilo, kdyby musela znovu na veterinu.
Z té veteriny totiž nikdy nevzejde nic dobrého, většinou jen to, že jsme pak vždycky zavřené kdo ví jak dlouho doma. A to panička povídala, že se Beru musí ze všeho do výstavy dostat – no jestli nás ještě míní koupat a zase tahat na výstavu, to už bude vrchol všeho.
Vážně si toho Beruška nabrala hodně, klidně si mohla odpustit nejen to hárání, ale i tu kulhající nohu – a ze všeho nejvíc toho plyšáka, protože je furt pod drobnohledem a panička z ní ani na chvíli nespouští oči – a tím pádem máme utrum i já chudák Elinka s Ejmou. Včetně zabavení všech hraček, což je nespravedlivé
Už aby tohle všechno skončilo a byl zase normální klid. A sype a sype…
