Pokud vám trhá srdce, když pláče malé dítě, přirozená reakce je, vzít ho do náruče a utěšit jej. “Nepotřebujete houpátka na baterky a monitory všeho možného, stačí, když budete se svým dítětem, které potřebuje vaši blízkost, mazlení a pocit bezpečí,” říká Lenka Medvedcova-Tinková, autorka projektu Prosím spinkej. Nedávno jí vyšla kniha Pohádkopsaní pro klidné spaní, která již pomáhá ve více než 4 500 českých a slovenských domácností. Brzy vydá další, tentokrát odbornou knihu a na podzim chystá antropologické sympozium o dětském spánku.
Potíže s usínáním a spánkem s první dcerou přivedly Lenku ke zkoumání problematiky dětského spánku a vůbec potřebám malých dětí. V době internetu se potýkáme s tolika návody, protichůdnými směry a školami, až z toho jde hlava kolem. Navíc své výchovné rady rády připojí babičky, tchýně a kamarádky odrostlejších dětí. A vy jste prvorodička, nevyspalá, unavená a vystresovaná ze strachu, že něco uděláte špatně. Proto Lenka píše knihy a přednáší, aby pomohla dalším rodičům.
Kmotrou a patronkou její první knihy je Tamara Klusová.
Když stroje jsou v pořádku a kontakt s rodiči je na obtíž
“Děti nepotřebují speciální metody a trénink spánku opouštěním a vyplakáváním. Potřebují rodiče, kteří jim naslouchají a pomáhají jim různé fáze překonávat. Právě návody a protichůdné informace často vedou k nejistotě rodičů a jejich stresu což se projeví i na dětech a je z toho rázem začarovaný kruh. Rodičům je vyčítáno, že něco dělají špatně a nejsou kompetentní. Oni přitom potřebují opak: podpořit ve své rodičovské sebedůvěře a v pozorování toho, jaké mají doma dítě a jaký přístup zvolit, aby jim spolu bylo doma všem dobře. Místo návodů by podle mě stačilo popisovat, co vše do spánku může vstupovat a nechat rodiče, najít si cestu jak si s tím poradit. Neexistuje stejná šablona pro všechny,” vysvětluje Lenka svůj přístup k věci.
Protože jsme spolu dříve pracovaly v jedné redakci, ráda jsem jí položila několik otázek.
Neznám žádné zdravé dítě, které by v šesti letech nosilo plínu a žvýkalo v puse dudlík. Evidentně z toho všechny vyrostly. Proč tedy mazlení, uspávání kojením a nošení dětí vyvolává tak silné negativní emoce především u starší generace?
Těch vlivů je hodně, od historie až po význam jaký spánku dáváme. Vše podrobně to rozepisuji v nové knize. Zmíním alespoň okrajově to nejčastější.
Takový ten trend, že se dítě nošením, kojením a uspáváním rozmazluje, se k nám dostává z vícero stran. Jedna jsou první české příručky mateřství z roku 1945-85, které byly značně ovlivněny potřebou lidi motivovat k režimu a řádu kvůli pracovní morálce. V těchto příručkách se také o problémech se spánkem mluví jako o něčem, za co mohou rodiče a je potřeba dětem jasně ukázat, že nemají rodiče v noci rušit, aby to nenarušilo jejich pracovní schopnosti přes den. Odpovědí na vše je podle nich disciplína a režim.
Tehdy se ale ještě hodně málo vědělo o tom, jak různě dětský spánek funguje a o tom jak důležitý je pro miminka a děti kontakt s rodiči. Doporučení byla spíše společensko-normativní než ovlivněna skutečnými vědomostmi o různorodé biologii dětského spánku.
Jaké další vlivy způsobily takové společenské dogma?
Další vliv je ze zahraničí, ze zemí, kde maminky velmi rychle nastupují do práce a tak si společnost vytvořila různé metody a normy jak rychle miminka vytrénovat k samostatnosti i co se týče spánku. Dnes je z toho v USA a ve Velké Británii jeden velký byznys, kdy najdete desítky webových stránek, na kterých si můžete udělat rychlokurz poradce a rodiče provázet metodami vyplakávání a kontrolovaného pláče nebo si takového trenéra zaplatit domů.
Propagátoři používají silné slovní zbraně, zdůrazňují, že můžete být dobrým rodičem, jen pokud vás vaše dítě nechá spát celou noc nebo například tvrdí, že pokud dítě nevytrénujete, bude mít navždy problémy se spaním. Jsou to nebezpečné manipulace, které spíše děsí rodiče a vedou je k metodám, které by si jinak sami nevybrali, ale ze zoufalství je zkusí a mohou ublížit dítěti ale i sobě – o tom se už mluví málo.
S čím se rodiče u nás nejčastěji potýkají, když jde o dětský spánek?
Je to velmi různé. Od častého buzení až po dlouhé usínání, nebo velmi krátké denní a noční spánky. Nejčastěji se setkávám s tím, že máme příliš velká očekávání od spánku dětí. Pak také s tím, že jsou maminky na děti celý den samy a je to velmi náročné fyzicky i psychicky a může se to odrazit i na spánku a uspávání.
Kdysi jsme žili více komunitně a rodiny si byly blíž, toto teď vnímám jako velký problém. Prohlubuje se i propast mezi generacemi, často už si nejsme pomocí a oporou v mateřství, ale spíše cítím předhánění, kdo to dělal lépe, což je smutné. Přitom vždy nejvíce pomáhá právě podpora a respektující sdílení než příkazy a odsuzování. Televize, tablety a mobily a náš způsob života, který je jiný, než byl před dvaceti lety, přináší rodičům i nové spánkové výzvy. Musí je řešit a generace před námi je neznala nebo neřešila. No a v nemalé míře je cítit obrovskou nejistotu rodičů pramenící často právě z protichůdných rad z internetu a okolí. Je těžké najít si v tom všem vlastní cestu a odhalit, co je to ta intuice a co našeptávají přečtené články. Někteří rodiče už jsou v tom začarovaném kruhu tak dlouho, že prostě potřebuji vhled někoho nezainteresovaného – nemusí jim radit ani dávat návody – stačí se jen ptát a naslouchat a rodiče si takto často odpoví i sami.
Co Tě nejvíc překvapilo při antropologickém studiu spánku?
Přemýšlím. Já jsem se dala na studium antropologie až poté, co už jsem měla praxi s různými rodinami a spánkem jejich dětí. Takže jsem naslouchala různým příběhům a byla jsem otevřena všemu. Ale studium antropologie krásně propojilo právě to, co jsem v praxi zažívala, tu různorodost dětského spánku. Mě spíše studium jiných přístupů a významů spánků ve světě fascinuje, než překvapuje. Stále je co objevovat. Stále jsou ještě spánková medicína i spánková antropologie v oblasti dětského spánku, ve svých začátcích. Proto je nebezpečné radit nějaké zahraniční návody nebo se ohánět kvantitativními studiemi ze zahraničí bez toho, abychom dobře znali naše prostředí a to jak se u nás na spánek díváme a co jej u nás vše ovlivňuje.
Co Tě na tvé práci nejvíc těší?
Když mi rodiče napíšou, že jim audiopřednáška nebo knihy pomohly. Dodaly jim sebedůvěru a díky ní si pak našli vlastní řešení. Je to nepopsatelný pocit, když vám někdo napíše, že jim pohádka vyřešila noční buzení nebo pláč před usínáním. Nebo když maminka napíše, že se už necítí jako neschopná matka, ale více si věří, mnohé pochopila a je štastnější. Toto samozřejmě není jen má zásluha, ale hlavně zásluha těch rodičů, kteří si dokázali z knihy a textů vzít to, co jim pomohlo. Je to mnohem těžší než přesné návody a režimy, ale je to také mnohem dlouhodobější a krásnější. A také mě baví antropologie spánku, jak už jsem zmiňovala, fascinuje mě bádání v jiných významech spánku napříč světem.
Mohou tvé rady pomoci i dospělým, kteří mají potíže se spánkem?
Závisí, co je trápí. Děti už mnohokrát pomohly i rodičům najít cestu ke kvalitnějšímu spánku. Třeba omezováním televize a mobilu nebo častější pohybovou aktivitou. Děti nás učí vyplavovat emoce hned, jak přijdou a nedusit je v sobě, učí nás žit v přítomnosti a užívat si i malé vteřiny klidu. Také nás učí trpělivosti i přemýšlení nad tím, co jíme a jak žijeme. A to vše spolu je také dobrý start pro klidnější spánek.
Děkuji a hodně štěstí do budoucna.
Foto: archiv Lenky Medvedcové Tinkové
