Deník Rity H.: Jak jsem (ne)čekala na dítě (2. díl)

Říkejte mi Rita. Pro zatím. Kdysi jsem si přečetla, že ženský osud nesmírně poznamenají děti. Ať už se narodí nebo nenarodí. Upřímně dodnes mi ten citát Jiřího Sováka zní v hlavě. Zvlášť, když posledních několik let po dítěti toužím. A proto jsem se rozhodla, že s vámi budu sdílet tento svůj deník celé své cesty k vytouženému miminku. Možná totiž i vy zažíváte něco podobného. Možná vám to pomůže uvědomit si, i když se nám v životě dějí věci, které nejsou zrovna perfektní, tak se dějí z nějakého důvodu. A nebo možná proto, abychom si uvědomily, že některé věci zkrátka nejsou samozřejmost a o to víc bychom si měli vážit toho, co máme. Ale tím ten příběh jen začíná…

Začínám se litovat, protože tak nějak podvědomě tuším, že ani tento pokus umělého oplodnění není tím posledním. Nejsem typ člověka, který se příliš napojuje na sebe. Nepročišťuji si čakry, ani domácí auru santalovým dřevem. Př józe si často v duchu procházím denní program nebo si jen tak přemýšlím nad zbytečnostmi. Nikdy však neupadám do hlubokého stavu meditace. Pokud se nepočítá relaxace na konci cvičení, ale já se obávám, že to na mě, vice než hluboké nevědomí, doléhá potřeba spánku.

Přes absenci vyjmenovaného, přesto tak nějak cítím, že v mé neplodnosti, bude ještě nějaký jiný zakopaný pes. Že mi prostě něco je, ačkoliv lékaři tvrdí, že manžel má, díky sedavému zaměstnání, jednoduše pomalé spermie a doposud se nám holt prostě jen nezadařilo. 

Jsem starý hypochondr, ne nadarmo jsem od kamarádek dostala darem, jako vtipnou tečku na závěr mé rozlučky se svobodou, knihu s názvem: Rádce hypochondra, od kolébky po rakev.

Jenže tentokrát tuším, že pokud mě, nás, má s manželem něco zachránit, abychom se toho malého společně někdy dočkali, budu tentokrát muset na svůj případný šestý smysl dát. 

Dan kolem mě tancuje, jako kolem malovaného vajíčka. Nemám se zvedat, všechno mi podá, na co mám chuť, co bych chtěla dělat? Odpočívat? Ne, vypnout hlavu prosím, zhruba tak na 12 dní a pak, ať za mě někdo ten těhotenský test udělá, protože já už na to prostě nemám sílu. Měla bych být ráda, jak pečujícího partnera mám, snaží se vypadat bezstarostně, ale občas zachytím ten jeho starostlivý výraz, co když to zase nedopadne. Nevím, jestli má víc obavu, že to zase nevyjde nebo z toho, co se stane, až to zase nevyjde. Ale strach má, na to ho už moc dobře znám. 

Přichází večer a toho se bojím ze všeho nejvíc. Z toho celého dne nicnedělání prostě nejsem unavená a to znamená jediné, probdělá noc, plna studeného potu, obav a tísně. Daniel se snaží zůstat se mnou vzhůru co nejdéle, ale dřív nebo později stejně u filmu usne a mně se začne přehrávat ten můj. Je docela pestrý, přesto trvá sotva dva roky s happy endem v nedohlednu.

Ačkoliv bydlíme v Praze, na kliniku jezdíme do mého rodného Brna. Je svými úspěchy prý vyhlášena. Minimálně to o sobě tvrdí a tonoucí se stébla chytá. Při minulém pokusu musel Dan odjet na pracovní cestu.  Proto jsem zůstala v Brně po zákroku sama a hrdinně jsem si myslela, že ty první dvě tři noci v pohodě zvládnu, ve své ložnici, v domě svých rodičů. Ale ty myšlenky na neúspěch, stažený žaludek tak, až jsem si to vyčítala, že se do těch stavů vědomě dostávám, byly tak neúnosné, že jsem uprostřed noci vzbudila mamku a poprosila jí, ať jde spát ke mně do postele. Ve třiceti letech. Zvláštní, člověk se cítí být připraven na to mít své vlastní dítě, ale ve chvílích bezmoci, se sám dítětem stává. Ani náruč mé mámy ale tehdy nepomohla.

Jsou dvě hodiny ráno a já poslouchám pokojné oddechování vedle mě. Bohužel ve mně Danův klid vždycky vyvolává opak. Už to tak prostě máme. Co on vnímá jako pohodovou záležitost, já považuji za pohromu. Co jemu trvá zařídit týden, mám já za hodinu vyřešeno. Nad čím on rozvážně polemizuje a někdy jeho odpovědi doslova páčím z úst, já bezhlavě pálím slova a věty, jako náhodný generátor slov. Někdy se tím věci uspíší, ale ne vždy tím správným směrem.

Začíná mě ten jeho hluboký spánek vytáčet. Neklidně sebou šiji. Snažím se zaposlouchat do ticha a najít jiný objekt mého zájmu. Jediný další je ale tlumené zvonění místního kostelního zvonu vždy v celou. A to mě vyprovokuje ještě víc, protože mi tím dává najevo, že jsem další hodinu z celé noci nespala. Přitom spánek a klid je to, co je v prvních 48 hodinách po transferu prý nejdůležitější. Chybí mi obojí.

Foto: Shutterstock

Zdroj: autorský text Rity H.

Autorka: Rita H.