Katka Nevřelová (32 let) vyrostla v horách v malém zapadlém městečku v Jeseníkách. Později se s rodinou přesunula do Prahy. Miluje hory, přírodu, ale také focení, které je její velkou vášní už řadu let. A právě na mateřské si splnila svůj velký sen. Z koníčka si udělala živnost a její fotky jsou skutečně jedinečné.
Dvojnásobná maminka roční Adélky a tříletého Daníka rozhodně nezahálí. Stíhá nejen péči o rodinu, aktivně fotit, a ještě se věnovat svému velkému koníčku, kterým je běh. Její meta je uběhnout 15 km a časem se vrhnout třeba i na půlmaraton. Katku znám právě přes focení, její fotky mě naprosto očarovaly, a tak bych se ráda o její příběh s vámi podělila.
Káťo, pocházíš z hor. Co tě vedlo k tomu, že ses přestěhovala do Prahy?
To bylo logické vyústění naší tehdejší situace. S manželem, tehdy ještě přítelem, jsme oba dokončili vysokou školu a řešili jsme co dál. Neměli jsme nic, neuměli jsme nic, nic nás nikde nedrželo, a když muž narazil úplnou náhodou na zajímavý inzerát na práci v Praze, napsal tam a oni ho vzali. To bylo naše nejpunkovější období, na které ráda vzpomínám. Po pěti letech vztahu jsme konečně začali bydlet spolu, nejprve různě po kamarádech a po pár měsících konečně sami. Ten byt byl po starých lidech, majitel nám ho pronajal po svých rodičích, našli jsme tam neuvěřitelný věci, spali na 60 let starých gaučích, našli staré knihy a obrazy.
Žili jsme z jednoho platu, sotva jsme utáhli nájem, ale cítili jsme se jako páni, že se staráme sami o sebe, a navíc v tom nejlepším městě na světě! To krásné opojení ze svobody po chvíli přešlo, přesněji ve chvíli, kdy jsem si začala hledat práci já… Začal kolotoč pohovorů. Bylo to pro mě ponižující, sebevědomí padlo na dno, nikde mě nechtěli, buď jsem byla na pozici “převzdělaná” nebo “bez praxe”. A tehdy ve mně asi začal hlodat červíček, že se chci starat sama o sebe, nechci být na nikom závislá a nechci se doprošovat o práci.
Před mateřskou jsi pracovala v bance. Nakonec jsi se k této práci už nevrátila a místo toho aktivně fotíš. Vždycky jsi toužila být fotografka?
Dodnes si vzpomínám na ten pocit, když jsem dostala jako malá holka svůj první foťák. Taťka odněkud donesl plastové, jednorázové foťáky, ve kterých už byl film, dalo se na něj nacvakat asi jen 30 fotek. Pamatuji si na to vzrušení, když šel člověk do fotolabu pro ty vyvolané fotky a vůbec nevěděl, co na nich bude. To bylo parádní dobrodružství! Focení mě bavilo vždycky, ale první myšlenky na pořádný foťák jsem začala mít asi až na vysoké. Manželovi se bohužel dařilo mi to pár let rozmlouvat.
Svou první zrcadlovku jsem si koupila za 10 tisíc korun včetně objektivu. Všichni na mě koukali, jak na blázna. Ale já věděla, že to chci a šla jsem si tvrdohlavě za tím. Dlouho jsem s ní nic kloudného nevyfotila, a když už, byla to spíš náhoda. Vůbec jsem tomu nerozuměla, neuměla jsem to nastavit, zaostřit… Myslela jsem si, že když budu mít drahý foťák, budu mít taky ty super fotky, že jo. Dnes se tomu směju. Začátky byly hrozně těžké, chtěla jsem to několikrát vzdát, ale pak jsem našla jeden dobrý článek a najednou jsem začala chápat, co je to clona, co je to čas, co to všechno dělá a začala jsem mít ty fotky víc a víc pod kontrolou. Pak mě to teprve doopravdy chytlo.
Kdy přišel ten moment, kdy ses rozhodla věnovat se focení naplno?
Dostala jsem od manžela kurz na focení portrétů. Strašně jsem se bála fotit lidi. Na ten kurz jsem hrozně moc chtěla jít, ale vůbec jsem se na něj netěšila. Myslela jsem si, že tam budu já, amatér, který sotva nastaví zrcadlovku, a pak spousta super fotografů. Bála jsem se trapasu. Ale člověk, když něco chce a za něčím si jde, musí překonávat hlavně sám sebe, jinak se nemá šanci posunout. No a z kurzu jsem se vrátila tak nadšená, že jsem tu noc nemohla usnout! V tu chvíli jsem si řekla, že fotit sice vůbec neumím, ale jednou takový kurz povedu já!
Kromě zmiňovaného kurzu jsi absolvovala ještě další? Nebo ses nejvíc naučila zkrátka praxí?
Žádné vzdělání kromě nikdy nekončícího samostudia a zmíněného jednodenního kurzu nemám. Nicméně teď se budeme stěhovat do Opavy, kde je na Slezské univerzitě Institut tvůrčí fotografie, tak kdo ví… Zeptej se mě za pár let 🙂
Je potřeba, aby měl člověk vlohy, nebo se to dá naučit? Co myslíš?
Fotografem se nestaneš tím, že vystuduješ školu. To musíš mít prostě v sobě. Stejně jako z tebe žádná škola neudělá spisovatele, malíře, sochaře… Je to něco, co nejde pojmenovat, co tě žene dopředu, něco, co ti neustále našeptává, že ta fotka mohla být ještě lepší… Něco, co v tobě pořád hlodá. Když vidíš fotku lepšího fotografa, řekneš si: „sakra to je dobrý! Jak to udělal?“ Tím ale neříkám, že není potřeba vzdělání. Naopak. Každý den se musíš něco naučit, jinak tě dostanou… Ti horší tě předeženou, ti lepší ti zase utečou. A já chci být v tom, co dělám, nejlepší. Ale k tomu vede ještě dlouhá cesta. Zatím nic kloudného neumím.
Máš dvě děti – jak lze skloubit práci s mateřstvím?
Vzala jsem si toho nejlepšího chlapa na světě, který mě v tom, co dělám a co mě dělá šťastnou, neuvěřitelně podporuje. Kdybych neměla jeho, nemohla bych tu práci dělat. Pro děti nemáme (kromě školky pro syna) žádné hlídání. Babičky jsou daleko, chůvu nechci. Každé focení musím naplánovat tak, aby mohl manžel hlídat. Jsme zvyklí nespoléhat se na pomoc nikoho jiného a myslím si, že takhle je to paradoxně někdy jednodušší. Buď hlídám já, nebo ty, tečka.
Mnohdy je těžké to skloubit, ale po těch letech už máme systém. Už se mi ale taky stalo, že onemocněly děti i manžel zároveň a já měla na 4 dny domluvené vánoční focení – asi 12 rodin. To byl tehdy obrovský stres. Ale zároveň velké poučení. No a pak je samozřejmě těžké najít si čas ty fotky zpracovávat. Takže moje pracovní doba začíná v devět večer, až děti usnou, a končí kolem jedné ráno, kdy už na to nevidím. Pak pracuji ještě přes den, když mi usne Adélka.
Co obnáší práce fotografa? Přijde mi, že to musí být hlavně časově náročné, i když zase krásně kreativní…
Jsem fakt moc ráda, že se na to ptáš, protože se sem tam setkávám s tím, že po mně lidi chtějí „jen něco cvaknout” a ideálně ještě dodají „nemusíš to ani upravovat” a ti nejlepší z nich přidají „ale nemám na to peníze”. Samotné fotografování je na té práci bohužel jen malá část. Na zakázku se musíš připravit, musíš mít v hlavě scénář, jaké fotky si chceš domů dovézt. Při focení musíš být výborný psycholog, umět s lidmi mluvit, jinak se pracuje s novorozenci, s rozjařenými dětmi a jinak s nastávajícím nabručeným tatínkem, kterého těhule přitáhla za kravatu na focení. Každého musíš uvolnit, navodit příjemnou atmosféru, vytrhnout je z reálna, zajímat se o ně… Každé focení je v tomhle jiné. Tvá nálada a tvé vyčerpání nikoho v tu chvíli nezajímá a nikdo ho nesmí poznat. No a pak začíná už klasika, třídění fotek (přinesu si jich z focení klidně 800), poslání náhledů klientům, vystavování faktur, každá fotka se musí vyvolat, protože se fotí do jiného formátu, než je klasický jpg.
Každičká fotka ti musí projít rukama. Upravuje se všechno, od kompozice, stínů, jasů, kontrastů, barev až po retuš pleti. Kreativita a cit pro umělecký dojem hraje obrovskou roli. No a když se tím živíš, musíš být k tomu všemu velmi zdatná v administrativě, marketingu, psychologii, grafice, copywritingu, socialu, účetnictví, musíš být dobrý řidič, musíš se umět prodat a musíš být taky třeba dobrý webdesigner. Takže kromě focení trávím opravdu spoustu nocí měsíčně tím, že pracuji na svém webu, který jsem si vytvořila sama a jsem na to fakt pyšná. Budu ráda, když na něj kouknete a napíšete mi zpětnou vazbu.
Co si myslíš, že je na tvé práci nejtěžší a co vůbec nejlepší?
Nejtěžší je fotit v tu správnou chvíli. Ty nejlepší fotografy od těch průměrných liší jedna věc – a to že nezaspali v ten klíčový moment. Je to důležité třeba u svateb, ale já tak fotím pokaždé. Předvídat a nenechat si ujít ty nejlepší momenty. Například když fotím pár, vezmu si teleobjektiv, stojím daleko od nich, řeknu muži, aby ženě šeptal něco hezkého do ucha a garantuji ti, že nejkrásnější úsměv bude ta žena mít ve chvíli, kdy si myslí, že jsem dofotila. A nejlepší na té práci je, když přijdu ke známým na návštěvu a vidím tam mé fotky na zdi. Miluji ten pocit, když vím, že příběh té fotky pokračuje.
Máš dvě krásné děti – fotíš je ráda a často a baví je to?
Baví! S ročním prtětem je to ještě snadné. Tříletý raubíř je už náročnější, ale on to má rád. Vymýšlím mu k tomu hry, motivuji ho, mám pro něj s sebou odměnu, a pak spolu vybíráme ty nejlepší záběry. Například fotka, kde chytá ryby, tu si vyloženě užil! On si už občas na fotografa i hraje. Takhle ale pracuji i s dětmi, které neznám. Což je (a to nelžu!) mnohem jednodušší, protože ty cizí děti mě neznají, jsem pro ně cizí, zajímavý element a troufnu si říct, že dokážu krásně vyfotit i sebedivočejší dítě.
Když toužíš po krásných fotkách sebe a své rodiny, jdeš ke konkurenci? A jak to vnímáš, být před foťákem, a ne za ním?
Teď si tak vlastně uvědomuji, že my moc rodinných fotek nemáme, asi ta pověstná kobyla, co chodí bosa. Jednou nás fotila kamarádka v ateliéru. Horší než focení s rodinou ale bylo, když jsem pózovala jako modelka jednomu fotografovi, a tehdy jsem si řekla, že takhle já fotit nebudu, a to ani modelky, které fotím často. To krkolomné pózování mě strašně nebavilo.
Nyní se plánuješ stěhovat… Budeš si muset najít novou klientelu? Nebo se budeš do Prahy vracet?
V Praze budu fotit pořád, ale termínů na focení bude krapet míň. Beru to jako svou výhodu, že můžu své služby nabídnout kromě Prahy taky v Opavě, Ostravě… A těším se na to moc. Svatby ale fotím po celém Česku, na cestování jsem zvyklá.
Ještě se zeptám, jak moc koronavirus ovlivnil tvé podnikání?
Prakticky ho zastavil. Sotva jsem v únoru po mateřské dovolené naskočila do práce, v březnu jsem ji musela úplně utnout. Nakonec jsem za to byla ale ráda, měla jsem po dlouhé době čas užít si klidu, sednout si večer taky někdy k televizi, přečíst si knížku nebo pracovat na webu. Beru to jako něco, co už člověk jen tak nezažije. Teda doufejme.
Autor: Martina Richterová
Foto se souhlasem Kateřiny Nevřelové a Martiny Richterové
