Barbora Hájková byla vždy v jednom kole, práci dávala maximum a hodně se vším stresovala. Život ji ale bavil, o to víc, když se stala maminkou. Pak ale přišlo něco, co rozhodně nikdo nečekal. Partner našel Báře na hlavě zvláštní bouli, ze které se vyklubalo vzácné onemocnění a převrátilo jim život vzhůru nohama.
„Mám ráda příběhy a osobnosti, u nichž mi dochází řeč. Ale ono někdy méně slov je vlastně lepší. Bára má můj velký obdiv a věřím, že její příběh bude pro mnohé inspirací, aby nic nevzdávali,“ říká Eva Čejková k rozhovoru se ženou, která dnes pomáhá dalším lidem bojujícím se zákeřnou nemocí, jakou je rakovina.
Nevyslovitelná diagnóza
Bára si konkrétně vyslechla zhruba před šesti lety diagnózu Dermatofibrosarcoma protuberans. Jedná se o vzácný druh rakoviny, maligní vazivový nádor vyskytující se většinou na končetinách či jiných částech těla. Avšak Bára se stala jedinou pacientkou v České republice, které se objevil na nejhorším možném místě, tedy na hlavě. „Lékař mi na rovinu řekl, že kdybych měla ten nádor na končetině, tak je optimálním řešením amputace, ale že hlavu mi amputovat nemohou,“ vzpomíná se smíchem a dodává, že i když to zní možná někomu neempaticky, tak i tehdy ji to rozesmálo.
Nejkrásnější slovo v tu nejtěžší chvíli
Svou roční dcerku musela kvůli operaci odstavit od kojení, ovšem bylo to pro ni tak těžké, že ještě před nástupem do nemocnice ji před vchodem naposledy nakojila. Samotná operace pak trvala osm hodin a teprve až na sále lékaři zjistili, co všechno musejí vyjmout. Nakonec Báře vzali nejen kůži a tkáň, ale jelikož nádor prošel až do lebeční kosti, tak také část lebky a vnitřního ucha a levý čelistní kloub. „Naštěstí mi to ale nevzalo možnost mluvit. Museli mi ale také odebrat část zádového svalu, kterou použili jako transplantát, abych měla nějakým způsobem chráněný mozek.“
První pohlédnutí do zrcadla Bára odkládala asi dva týdny, nechtěla prý raději vědět, co všechno jí museli odebrat. Pak sebrala odvahu a obrečela to. Těžký byl také okamžik, kdy ji poprvé viděla dcera. V tu chvíli měla ještě hlavu celou oteklou a Markétka maminku nemohla poznat. „Chtěla bych všem doporučit, aby si brali svá pyžama nebo jiné oblečení, protože až v moment, kdy jsem si oblékla svoje pyžamo, došlo k obrovskému zlomu a Markétka se ke mně rozběhla. Tehdy vůbec poprvé řekla “máma”.“
Pomoc sdílením
Obrovskou oporou byl Báře po celou dobu partner, který nikdy ani nenaznačil, že by snad chtěl odejít. „Bere mě takovou, jaká jsem a dobře vím, jaké mám štěstí. Slýchám teď spousty příběhů a bohužel se nezřídka stává, že muž od ženy odejde kvůli její nemoci. Někdy odejde ta žena, zkrátka to neustojí,“ říká Bára. Ona sama se také se svým novým vzhledem postupně vyrovnala a začala svou zkušenost sdílet prostřednictvím sociálních sítí, kde ji najdete jako @baruhajkova. „Měla jsem potřebu se podělit o to, co se mi stalo a chtěla jsem dát světu vědět, že tohle onemocnění se může dít i mladým lidem. Zároveň jim i říct, ať se na chvíli zastaví a zamyslí se, co je v životě opravdu důležité,“ přibližuje Bára důvody, které ji vedly k tomu, takto se otevřít veřejnosti a jít tzv. s kůží na trh. „Začala jsem ukazovat to nehezké, co se může dít a zároveň tím ale dávat naději lidem, kterým se děje něco podobného, aby věděli, že v tom nejsou sami.“
Zase je všechno jinak
Asi rok po operaci, když už byla naplánována operace další, při níž by lékaři ještě lépe zajistili ochranu Bářina mozku, přišla zpráva, která opět vše změnila. Tentokrát se mohla ale celá rodina radovat, protože se dozvěděli, že jich bude o jednoho víc. Před čtyřmi lety se tedy narodil Štěpán a na operaci stále nedošlo. „Mám to jako na houpačce, někdy bych ji chtěla a jindy zase ne, tak uvidíme.“ Bářini blízcí její vzhled vůbec neřeší, lidé se většinou jen dívají a jen když vede děti do školky či školy, občas se zeptají, co se jí stalo. „Vždy jim říkám, že mi to museli udělat doktoři, abych byla zdravá. A oni to prostě tak přijmou,“ dodává Bára k reakcím okolí.
Rakovina pro ni byla největším bodem zlomu hned z několika důvodů. „Hodně mě to v životě posunulo. Jsem silnější než kdy dřív a paradoxně i sebevědomější. Dřív jsem na sobě pořád hledala nějaké chyby a teď už to neřeším. Také mě nemoc zavedla k tomu, co mě moc baví, a to je komunikace s lidmi. Snažím se pomáhat nemocným a zároveň šířit osvětu včetně té, aby si lidé užívali život a nic neodkládali,“ říká Bára, která to s osvětou vzala opravdu vážně, neboť se podle ní jedná stále o dost tabuizované téma. Přitom s rakovinou se nějakým způsobem setká každý třetí Čech, což je značně alarmující statistika.
Projekty, které pomáhají
Bára tedy mimo jiné spolupracuje s projektem Fuck Cancer a s kamarádkami připravily knihu Příběhy o rakovině. Ta je do jisté míry příručkou pro pacienta, obsahuje hodně praktické věci, ale zároveň v ní najdete i deset příběhů těch, které rakovina nějakým způsobem zasáhla. „Ona rakovina není ani tolik o bolesti fyzické, jde hlavně o bolest duše, a to pro celou rodinu. Lidé často ani nevědí, jak přesně s nemocným mluvit, ale ono je to docela prosté. Zkrátka dejte najevo, že jste tu pro něj a může vám říci o pomoc,“ dodává Bára, která chce rozhodně i nadále pomáhat, jak jen to bude možné.
Děkuji moc za tento rozhovor a paní Bára je opravdu velmi statečná žena. Obdivuji všechny lidi, kteří zvládnou boj s touto nemocí.
Já sama se nyní setkávám s přáteli nemocnými rakovinou každou chvíli. Je mi z toho úzko…
Děkuji za tento otevřený rozhovor, a přeji jen to dobré, upřímné, a jsem s Vámi ráda.
Jste úžasná, statečná, drzím pěsti, máte velký můj obdiv… Tímto si prošla i má rodina, bohužel je to čím dál častěji a jste statečné ženy 🙂