Péče o zdraví, a to i duševní, by měla být běžnou součástí našich životů, což nám připomíná například 10. říjen jakožto Světový den duševního zdraví. Právě toto téma se prolíná také díly autorky psychologických románů Lucie Huškové. Ta prostřednictvím svých postav zkoumá lidskou psychiku, vnitřní konflikty i cestu k přijetí sebe sama. Proč volí Lucie právě tyto motivy? Jedním z důvodů je možná skutečnost, že věří v léčivý rozměr literatury.
Co Vás nejvíc utvrdilo v tom, že má smysl otevírat v knihách právě témata spojená s duševní bolestí?
Vyznávám, že kolem bolesti se nesmí chodit po špičkách. Chvilku ano, než se rozjitřená mysl zklidní. Ale nikoliv dlouhodobě, to je cesta do pekel. Otevřená komunikace a pomoc druhých jsou prvním krokem k tomu, aby se nám ulevilo. Vím, že je to mnohdy složité, bolí to, vhání nám to slzy do očí. Ale dusit negativní emoce a traumata v sobě je ještě horší. Člověk se pak opravdu točí v kruhu a nevidí cestu ven. Pokud s tím může pomoci kniha – třeba jen otevřít oči a na příběhu ukázat, že cesta existuje – jedině dobře.
Máte pocit, že se dnes v Česku mluví o duševním zdraví víc než dřív, nebo je toto téma stále spíš tabu?
O duševním zdraví se rozhodně mluví více než dříve. Jsem za to ráda. Média, literatura i sama veřejnost dnes nejrůznější témata duševního zdraví rozebírají a řekla bych, že se lidé i více zamýšlejí nad tím, jestli se jich nebo jejich blízkých netýkají. Stále více lidí také nachází odvahu tento problém řešit, něco s ním dělat, učinit krok, aby jim bylo lépe. Uvědomují si, že psychika je důležitá součást zdraví. Mám také radost, že psychoterapie přestala být ostuda, lidé se více otevírají a hledají pomoc.
V románu Kolem dokola se objevuje sebepoškozování jako trest. Jak jste se do tohoto tématu nořila, aby působilo věrohodně a zároveň citlivě?
Důležité je se intenzivně vcítit do postav, které tímto způsobem přemýšlejí a konají. Na chvíli se proměnit, stát se jimi, žít v jejich těle a hlavě, uvědomovat si jejich charakterové rysy, pocity, myšlenky, to, co mají za sebou i jak je to ovlivňuje. Představíte si konkrétní situaci, ve které se ocitají. A pak to „jen“ popíšete. Přiznávám, že psaní Zoji v knize Kolem dokola bylo z tohoto pohledu psychicky náročné. Často jsem její rány cítila sama na sobě. Jsem ráda, že výsledek působí autenticky a čtenáři to tak vnímají.
Máte dojem, že právě vina je něco, co si lidé často nesou celý život jako břemeno, i když o tom nemluví?
Jsem o tom přesvědčená. Vina nás velmi a dlouhodobě ovlivňuje a formuje náš život, i když o tom navenek nemluvíme. Časem se její okraje sice obrousí, ale pořád v nás dřímá. Bavím se tedy o běžném člověku, který druhým smutek záměrně působit nechce. Psychopaté toto vnímají jinak, ti vinu necítí.
V knize Símka ukazujete vztah, kde chybí láska mezi matkou a dcerou. Proč myslíte, že tolik čtenářek a čtenářů v tom našlo kus sebe? Jak se to podle Vás podepisuje na duševním zdraví lidí?
Musím přiznat, že mě překvapilo, jaké množství lidí má tuto zkušenost s rodiči, respektive s matkou. Ještě dnes, tři roky po vydání první Símky a nyní opět s vydáním druhého dílu, mi čtenáři a čtenářky prozrazují, že mají pocit, jako bych psala o nich. Možná ani oni sami netuší, kolik dětí, mladých lidí i dospělých tuto nelásku zažívá. Ve svém okolí mám dokonce několik případů, kde se tyto vztahy nemění ani s postupujícím věkem. A tito lidé dál čekají a doufají v obrat, který však obvykle nenastane. Taková křivda a prázdno prostě musí člověka ovlivnit. Neumím si představit, že by to tak nebylo.
Myslíte, že příběhy, jako jsou ty Vaše, mohou lidem pomoci mluvit otevřeněji o duševním zdraví a o tématech, která se obvykle skrývají?
Hřálo by mě, kdyby to tak bylo. A nějaké vlaštovky už vidím. Čtenáři se otevírají mně soukromě, občas to zaznívá i v recenzích. Pokud chtějí, mohou se o tom bavit v souvislosti s knihou, s cizím příběhem. Jsem přesvědčená, že držet něco v sobě není zdravé. Otevřená komunikace, byť může bolet nebo může být nepříjemná, je cesta, jak se cítit lépe.
Berete psaní i jako způsob, jak sama zpracováváte svět kolem sebe?
Do určité míry ano. Teprve s psaním knih se některým tématům dostávám opravdu pod kůži. Prostřednictvím svých hrdinů prožívám momenty, které jsem dosud sama nezažila. Pronikám jim do hlav a uvědomuju si všechny ty možnosti, jak se mohou zachovat, jak mohou na danou věc reagovat, jak odlišní ode mě jsou. Díky nim jsem v mnoha věcech přestala vidět černobíle.
Jak byste reagovala, kdyby vám někdo napsal, že díky Vaší knize našel odvahu vyhledat pomoc? Brala byste to jako důkaz, že literatura může mít i léčivou sílu?
Byla bych nadšená. Jak říkám, literatura může být klidně jen impulsem k tomu, aby se člověk odhodlal své trápení řešit. Sama jsem zažila, že mi v těžkých chvílích kniha pomohla. Našla jsem v ní naději, myšlenky, které mě o dané věci donutily přemýšlet jinak. Literatura má léčivou sílu, jen ji člověk musí chtít vnímat.
Foto: se souhlasem Lucie Huškové
