Sebeláska a sebepřijetí: Proč je důležité mít ráda sama sebe
Sebeláska znamená, že se mám ráda taková, jaká jsem, se vším všudy.
Sebelásky a lásky nemůže být moc. Vždy je jí tak akorát, a my se nemusíme bát ji každodenně v sobě pěstovat, posilovat a projevovat.
Přijetí sebe sama je úzce spojeno s prožitkem: Mám se ráda. Obnovení tohoto vztahu k sobě je nejdůležitějším cílem v lidském životě, neb bez dobrého vztahu k sobě, nemůžeme prožívat dobré vztahy s druhými lidmi.
Ve škole ani v rodině nás příliš neučily, jak se taková sebeláska vlastně pěstuje. Naopak jsme mnohdy slyšely: „nemysli jen na sebe, nebudˇ sobecká, aj..“ Tyto programy nás odvrátily od sebe samých k těm druhým. Když se člověk ocitne na cestě sebelásky, bude často čelit starým programům mysli.
Tlaků na to, jaké máme být jsme zažily mnoho. Jakýkoliv tlak na sebe totiž přináší pouze odpor, který zůstává v cestě pro zrození sebelásky a sebepřijetí. Je potřeba začít pěstovat sebelásku po malých krůčcích…
Sebepřijetí obsahuje poznání a integraci nejen toho, co je v nás dobré, ale i přiznání a přijetí toho, co je stínovou součástí v nás.
Tak, jak poznáváme samy sebe, potřebujeme být schopny říci ANO všemu, co se objevuje. Ne vždy odhalujeme příjemné pravdivosti uvnitř sebe, a toto jsou právě ty momenty, kdy se nám otevírá léčebný prostor, aby k nám sebepřijetí přišloJ
Je lehčí mít ráda sama sebe, když se mi daří, když se cítím dobře, ale tréninkový prostor přichází, když se mi nedaří, když se necítím dobře.
Nabídneme-li si právě tehdy laskavost a trpělivost se sebou, svým tělem, svými pocity a činy, můžeme každý den posbírat kousek sebelásky ke svému celku.
A´t prožíváme cokoliv, potřebujeme přijímat vše, co se uvnitř nás objevuje a to každý den. Pojmenovat a připustit si své strachy, slabosti, limity, to bolí. Ale tato bolest je nezbytná k transformaci zpět v lásku a soucit se svými stíny a se sebou samou.
Největší lidský strach je zemřít sám sobě – nechat se rozpadnout. Ztratit svou identitu, své Ego. S tím, s čím se totiž neustále ztotožňujeme, vůbec nesouvisí s naší čistou Existencí.
Cesta k rozpuštění stínů je cestou uvědomování si, kde si lžu, kde jsem slabá, ale také, kde je ve mne láska, odvaha, to božské. V bolesti a strachu je ukryto hodně životní energie. Když dokážeme vstoupit do své bolesti, můžeme osvobodit kus své síly.
Vědomé bytí není ustupovat před bolestí a stíny v nás, ale naopak se jimi potřebujeme nechat plně zkonzumovat Zní to možná děsivě, nechat se zkonzumovat svým strachem, stínem, ale je to jediná cesta k uzdravení nitra.
Obsahem našeho Srdce může být cokoliv… I v té největší bolesti se pokuste zůstat vědomé. Ta bolest totiž nejste VY – ta bolest, je to Vaše stínové Já, Vaše iluze, programy mysli…
Cílem práce se svými stíny je, si je nebrat osobně. Zůstat pozorovatelem, stín nejsi TY, stíny se v Tobě jen zjevují.
Když si uvědomíte tuto tendenci, pak se stíny rozplynou. Vaše zodpovědnost je zůstat vědomá, neutíkat před bolestí, ale vstoupit plně do ní.
Moment, kdy již necítím žádné odpory vůči sobě, je posvátným okamžikem Sebepřijetí. Vše uvnitř i venku může existovat a je to tak v pořádku, vše ve mne je dobré.
Z tohoto stavu jsme se všichni zrodili, můžeme se tak k němu otevřeně vrátit.
Je to proces každodenní a zdlouhavý, může trvat i celý život, ale na konci této cesty nás čeká ta nejsladší odměna – LÁSKA- a o tu nám všem na Zemi jde.
Pokud se vrátíme k původní bezpodmínečné lásce, ze které jsme vzešly, pak se pro nás stává náš život každodenní oslavou, oslavou lásky k sobě, druhým a k životu.
Přeji Vám náruč plnou sebelásky a sebepřijetí.
S láskou k sobě i k Vám,
Ra-duše
Zdroj foto: Pixabay.com
