Jak najít klid a relaxaci před návratem do práce
Zažívám to už od školy. Syndrom pondělního rána. Už od nedělního odpoledne jsem nervózní a celou noc z neděle na pondělí špatně spím. Takže ráno vstávám jako po flámu. Jak já rozumím kocouru Garfieldovi, který říká: Nenávidím pondělky.
A pondělí 4. ledna bude obzvlášť po(n)dělaný. První pondělí v novým roce, první pracovní den. Znovu na startu a víc než 360 dní před námi. První den v práci po sérii volnejch dnů, kdy jsem sice trochu pracovala, ale nemusela vstávat v sedm ráno. Nemusela řešit, co na sebe, nemusela krotit neposlušný vlasy, malovat se a snažit se uvést do provozuschopnýho stavu dřív než v jedenáct dopoledne.
Neříkám, že nemám ráda začátky, naopak, často a docela ráda zkouším nový možnosti, potkávám pracovně nový lidi, zažívám nový a občas i paradoxní situace. (O kterých pak ráda píšu). Ale těžce snáším ten přechod od bezstarostnýho sobotního večera k nedělnímu dopoledni, kdy se můj neklid stupňuje, až vyvrcholí v neděli večer depkou jako prase. A výsledek je ten, že nemůžu usnout. Důkazem budiž fakt, že tenhle text posílám na web asi v půl jedné v noci, tedy už v pondělí.
Máte na tohle někdo nějaký recept? Já za ty roky pořád žádný. Bohužel.
Tak zkouším svůj mozek přelstít tím, že si vybavuju dny z loňského roku, který mi utkvěly v hlavě. Kdy jsem zažila něco úžasnýho, zásadního, bláznivýho nebo něco úplně poprvý. A bylo to v pondělí. Třeba skvělej večírek s partou lidí, se kterými jsem strávila na jednom projektu šest let. Prochechtali jsme společně několik hodin. Nebo příjemnej rozhovor s mladým hercem, kterýho jsem před pár hodinama viděla v televizi v jeho prvním filmu. Podle diáře jsem několikrát byla v pondělí u kadeřnice a na pedikúře. Koupila jsem si postel a taky úžasný bláznivý červený conversy s peříčkama. Poprvý jsem ochutnala Zacapu a potkala lásku ze základky. V pondělí jsem taky viděla pár zajímavejch filmů a divadelních představení, sešla se s kámoškou z gymplu. A poprvý jsem slyšela zpívat Vojtu Dyka písničku Hladiny. Bohužel jsem se ho pak pokoušela napodobit. Ale to už bylo úterý asi tři ráno.
Kvůli těmhle zážitkům stojí za to protrpět bezesnou nedělní noc a probudit se do unaveného pondělního rána. Alespoň já si myslím. A říkat si, že zažiju něco podobného. Tedy doufám. 🙂
Zdroj foto:Pixabay.com
