Ilustrace s duší vlčice: Rozhovor s Janou Vlkovou o Arině, tetování a životní inspiraci
Ilustrovat knihu s vlčím příběhem, to musíte uznat – to je ideální úkol pro někoho, kdo se jmenuje Vlková! Snad proto vzniklo tak krásné a jedinečné dílo. I díky Janiným ilustracím jde o mýtický pohádkový příběh, ze kterého možná za pár let zapomenete děj, ale nikdy nezapomenete dojem, emoce a atmosféru, která zůstane otištěna ve vás, v knize i v obrázcích….
To je ideální spojení. Vlková a vlčí ilustrace a vlčí příběh? Musela jste být nadšená! Jaké byly první dojmy, když jste si Arinu přečetla?
Přesně. Kdo jiný by měl ilustrovat knihu o vlčici než vlčice samotná? To byla výzva, kterou jsem prostě musela proměnit. Ale abych řekla pravdu, tak knihu mám teprve ke čtení připravenou a těším se, až se do příběhu naplno ponořím. Jako ilustrátor jsem vnímala text jinak, než když si jen tak čtu knihu pro své vlastní potěšení. Soustředila jsem se spíš na to, jak má která postava vypadat a jak vypadá prostředí, vracíte se dokola k některým pasážím a některé přeskočíte. Jste nervózní z toho, zda vaše představa nenarušuje příběh a vlastně pořád přemýšlíte o věcech okolo než o příběhu samotném jako celku.
Nemusíte mít strach, myslím si. Černobílé obrázky jsou elegantní a vystihují přesně to, co se v knize děje. Neboříte představy čtenářů o hlavním hrdinovi, který se líhne a vyvíjí v hlavě od prvního řádku. Měla jste taky hned jasno?
Neměla jsem jasno ani trochu. Měla jsem pouze jasno v tom, že je to jedinečná nabídka a že to chci zkusit ilustrovat. Ale protože jsem samouk amatér, na způsob a techniku jsem si přicházela za pochodu. Zvolila jsem si kresbu perem, protože jsem s ním už v minulosti pracovala, tak už jsem trochu věděla co čekat, a měla jsem jich doma zásobu. Nerada věcmi plýtvám, takže skvělá příležitost je ještě využít 🙂 Navíc mě perokresba i dost baví. Je tam pořád co objevovat.
Detailní, krásné obrázky. Jak jen nazvat tu techniku, kterou jste obrázky dělala?
Tak to bych ráda věděla i já sama 🙂 Jak jsem již zmínila, jsem amatér. Kromě toho, že jsem jeden rok chodila jednou za čtrnáct dní u nás v Sedlčanech k Dianě Pinkasové na studijní kresbu, jsem se nikdy žádné speciální techniky neučila. Kreslím tak, jak mi zrovna ruka dovolí. Zde u Ariny jsem si nejprve předkreslila obrázek tužkou a následně jsem se snažila co nejvěrněji převést do perokresby. Chtěla jsem, aby to co nejvíce odpovídalo mé představě, abych zachovala co nejvěrněji předkreslený obrázek. A zjistila jsem, že nejvíce mi vyhovuje, pokud si skicu vytečkovávám. A pak jsem si s tím začala hrát. Naprosto mě to pohltilo a tento styl jsem si zamilovala. Později mě jeden můj kamarád upozornil, že tato technika se jmenuje dotwork. Většinou jsem použila právě tečkování, a některé obrázky jsou kombinované s jemnými krátkými tahy pera.
Z obrázků úplně cítím relaxaci, drobnosti, detaily, které ve mne vyvolávají pocit preciznosti a náležitého uměleckého uspokojení. Je právě tohle Váš relax, nebo Jana Vlková relaxuje jinak?
Ano, výtvarná tvorba je pro mě jeden ze způsobu relaxace. Ačkoliv zde u Ariny musím říct, že tohle byla docela fuška. Měla jsem přibližný časový odhad, který se nakonec od skutečnosti výrazně lišil. U prvního obrázku to byla zábava, byla jsem tím naprosto pohlcená, a užívala jsem si každý puntík. U dalších obrázku už to ale bylo horší. Byla to práce na několik měsíců, kdy jsem kreslila převážně po večerech, když syn usnul. Chodila jsem pozdě spát a ráno brzy vstávala do další práce. Zanedlouho jsem byla velmi vyčerpaná a u některých obrázků jsem se vyloženě trápila. Bylo pro mě náročné sladit mou představu s představou autorky příběhu. Zjistila jsem, že pokud kreslím obrázky čistě podle sebe, jde to v podstatě samo, ale kreslit podle zadání mi zatím příliš nejde. Navíc už mě tlačil čas, a často jsem musela kreslit i když zrovna nebyla nálada. Můj osobní život přestal existovat. Jsou okamžiky, kdy se vám z relaxace stane práce a ta hranice je opravdu tenká. Ale pro všechny případy mám ještě jednu velkou vášeň, a tou je koloběžka. To je zaručený recept na relax 🙂
Vlk je Vaše téma, že? V čem Vám učarovali? Co bychom se měli od vlků učit?
Ano, je to tak. Vlci mě fascinují. A nejen kvůli mému příjmení. Jsou pro mě symbolem síly. Obdivuhodná je jejich přizpůsobivost a životní síla, jejich pevné pouto se smečkou a splynutí s přírodou. Říká se, že vlci dobře vidí ve tmě. V tom všem spatřuji zajímavou paralelu se svým životem.
Čím můžete potěšit své příznivce? Copak chystáte nového v tuto chvíli?
Momentálně pracuji na další knížce, tentokrát malajsijský cestopis. Zvířata a rostliny, to je mé oblíbené téma, navíc jsem sama před několika lety v popisované lokalitě byla, tak je to pro mě srdcovka. Dále chystám nový přebal pro knihu Evy Hölzelové, autorky Ariny, která je s mou prací spokojená a oslovila mě na další spolupráci. Nadále pokračuje i spolupráce s firmou Bobo, kde jsem autorkou obrázků pro Hudební omalovánky a Dětské mluvící omalovánky a v blízké době se na pultech objeví originální omalovánky pro Káva a víno svět. A kromě toho mám v hlavě spoustu projektů vlastních. Ráda bych dotáhla do konce ruzné hry, které jsem vyráběla pro svého syna, kde už zbývá posledních pár kroků k jejich realizaci. A nedávno jsem se díky své dobré kamarádce dostala na akci Prague handpoke neboli česky ruční tetování. Znamená to, že při tetování není použit tetovací strojek. Jde o vpravování inkoustu do kůže jen pomocí jehly a ruky. Líbila se mi celá atmosféra akce, a oproti tetování strojkem to mělo takový rituální nádech. Pohltilo mě to natolik, že jsem se rozhodla se tuto techniku naučit. Víte, jsem chodící důkaz toho, že ty nejlepší věci si vás najdou samy. Tak uvidíme, kam mě to nakonec zavane 🙂
Souhlasím! Od vlků a pohádek k tetování, od mýtů k rituální pokoře… a přesně tak to má být. Děkuji Janě Vlkové za rozhovor a těším se na všechnu její další tvorbu. Janu najdete na Facebooku ZDE: https://www.facebook.com/vlcicepainter/?pnref=lhc
Zdroj foto: Renata Petříčková
