Celý svůj život věřím, že musím všechno zvládnout. Byla jsem tak naučená, že všechno zvládnu, ale zdá se mi to nebo ne, že zkoušky jsou čím dál těžší a těžší a já občas nevím jak dál.
Ve svém životě jsem poznala své Dno a to hned několikrát. I ty DNA už jsou nějak tvrdší…
Ještě nedávno jsem se hroutila, že nic nevycházelo a řeči typu, všechno je tak jak má být nebo Bůh nám posílá zkoušky jen takové jaké zvládneme, se mi v tuto chvíli vůbec nelíbily…
Proč? Protože nevěřím, že Bůh nám něco posílá, více věřím, že svůj život si řídíme sami a je nutné vzít zodpovědnost za svůj život, ale přesto, že si myslím, že náš život můžeme z velké části ovlinit sami, přesto se mi nedařilo tak, jak bych si přála, naopak…
Nevím jak to máte Vy, ale já mám těžký život. Od malička jsem nezažila jednoduchost bytí, vždy jsem něco řešila a nemám pohodový život, i když to tak může vypadat.
Neumím se přetvařovat, přesto mě mé dětství naučilo, nedávat své pocity najevo, a tak se raději ptám ostatních, jak se mají, než aby se ptali oni mně.
Navíc se přidaly myšlenky a pocity, jak jsem k ničemu. Jen proto, že chci od života více než někteří, se mi nedaří? Nedaří se mi splnit si své největší sny a touhy. Občas se ptám sama sebe, jestli chci opravdu tak moc. Jestli jsou mé sny reálné a já stále věřím, že jsou. Že každý si zaslouží být milovaný a milující, obklopen milujícími bytostmi, být zdravý a žít v hojnosti.
Pro splnění těchto cílů jsem už udělala tolik, ale zdá se mi, že ještě ne dost natolik, aby se mi splnily. Co ještě mám udělat? Čekat? Trpělivost není zrovna mojí silnou stránkou, a tak nevím jestli umím jen sedět a čekat. Také věřím, že kam dám svoji pozornost, to si přitahuji do svého života a proto nemohu jen čekat, ale pokračuji a hledám co mohu udělat pro splnění mých snů. Občas jsem chtěla všechno vzdát, to mi věřte, je to vyčerpávající dávat tolik energie a nedostávat nic zpět.
Velmi často přemýšlím, jaké zkoušky ještě vydržím, abych mohla žít na této planetě, co vlastně ještě vydržím, kde je moje poslední kapka? Ono se to takhle předat moc nedá, ale to co jsem prožívala v loňském roce bylo opravdu to nejtěžší období a velmi často jsem měla myšlenky na KONEC… (Myšlenky nebyly poprvé)
Přála jsem si, aby to už skončilo, abych to už necítila, abych tady už nemusela být…
Jenže já mám báječnou podporu osůbky, která by beze mě nemohla existovat, osůbku, která mně, MNĚ tolik potřebuje a děkuji vždy v těchto chvílích, že ji mám… Je to moje dcera, moje nejlepší kamarádka, díky které jsem zde a jdu dál na cestě svým životem. Zní to možná jako nesmysl, ale je to tak a není to poprvé, co mi zachránila život a to doslova.
Kde brát stále dokola SÍLU žít? Jen tak se nevzdávám, přestože jsem jako ten Fénix a vždy vstanu a jdu dál, nevím, co ještě vydržím. Myslím, že i moje síla má nějaký konec, že není nekonečná. Vím, že zkoušky nás zocelí a učí, ale čeho je moc toho je příliš. Potřebuji odpočinek a zároveň si nemohu dovolit odpočívat, jak to udělám? Jak udělám, abych to všechno zvládla?
Cesta není vždy jednoduchá, ale pokud máme cíl neboli směr kam chceme dojít, máme vyhráno. To jsem zjistila já na své životní pouti. Bez cíle není život…
Tento článek bych uzavřela tak, že se zeptám Vás, jak se máte, jak se Vám daří nebo jak si plníte své sny? Prosím, napište mi do komentářů nebo i do e-mailu Váš příběh.
S láskou napsala, Kristi ♥
