Životní změna: Překonej stereotyp a najít radost v práci
Rozhodla jsem se překonat vlastní omezení. Hodlám změnit a hlavně rozšířit oblast působnosti čili vlastní práci. Úplně od základu nebo chcete-li od morku kosti. Už nad tím přemýšlím více než 2 roky. Uvědomila jsem si, že cesta po které právě kráčím je současně mým cílem, jak postupně odhalit všechna omezení, která mi brání prožívat vlastní přirozenost. Nyní zjišťuji, že pokud si mohu vybírat z několika činností, tak mi to přináší radost a cítím větší uvolnění.
Od dětství mně naplňuje široká škála tvůrčí činnosti. Tančila jsem folkór i moderní tanec, šila si oblečení na šicím stroji, navrhovala změny v interiéru, malovala nebo hrála na klavír. Vše jsem dělala přirozeně, vždy s vášní a láskou a nevadilo mi, že je toho tolik.
Nejdůležitějším rozhodnutím, před kterým, dříve nebo později, stojí každý člověk, je v životě to, jaké bude jeho povolání nebo zaměstnání. Poprvé tuto otázku řešíme, když si vybíráme střední školu. V době, kdy jsem měla 16 roků jsem bohužel netušila, kým chi být. Až ve 20-ti mně začala přitahovat oblast marketingu. Nevím však jestli to byl můj přirozený posun nebo šlo pouze o zdání, které bylo vyvolané pod tlakem společnosti, hlavně rodiny.
Říká se, že člověk je jako ptáček v kleci, v níž je chycen, ale i chráněn. Klec je symbolem pro všechna omezení našeho těla a hlavně mysli. Tento příklad se netýká obzvlášť nějaké nepříjemné situace, poukazuje spíše na normální podmínky, v nichž my, lidé, žijeme. Náš problém však je, že si neuvědomujeme, v jaké situaci se nacházíme. V podstatě se ji i bojíme objevit, protože jsme v této kleci vyrůstali již od dětství. Narážím zde na pracovní situace, do kterých jsem se v dospělosti později, souhrou příčinných událostí, dostala.
Když jsem se přistěhovala do Prahy, tak jsem měla velké štěstí a začala jsem pracovat v televizi Nova v oddělení výzkumu sledovanosti. Byla to krátká, ale zajímavá zkušenost. Potom jsem 8 let dělala marketing v agentuře, později jsem založila firmu, kde jsem 7 let měla na starosti kromě jiného taky marketingové aktivity. Naposledy, je tomu rok, co jsem tvořila vlastní online časopis s cílem zapojit se do marketingových akcí v oblasti bydlení. Vždy jsem fungovala tak, že 24 hodin jsem žila jen pro tu jednu věc. A kde byl problém? 16 let mi nezbyl čas na další aktivity. Žila jsem v kleci zvané marketing a vše s ním spojené.
Podívejme se nyní na způsob, jakým se jako děti dostáváme do omezení. Během prvních měsíců života, když ještě neumíme mluvit ani přemýšlet, nosí nás šťastní rodiče na rukách a šeptají nám do ouška sladká slova. Když ale začneme chodit a chceme se něčeho dotknout, začnou říkat: “Nech toho! Nechoď tam!” Jak rosteme, jsme stále více nuceni omezovat svůj přirozený způsob sebevyjadřování, svůj způsob, jak sedíme u stolu, jak jíme a tak dále, až se staneme “modelovým dítětem”. Rodiče jsou na nás potom hrdí, ale ve skutečnosti jsme ubohé malé stvoření přinucené přebrat jejich způsob myšlení. Dítě se tak začíná učit, jak žít v kleci. Ve věku šesti let pak začne chodit do školy, z čehož vyplývají další pravidla a nařízení.
V dnešní době trvá vytvoření klece, která umožňuje život ve společnosti, celou řadu let. Nakonec jsou tu, kromě pracovních povinností, ještě další podmiňující faktory, jako politické názory, náboženská přesvědčení, přátelské svazky a další. Když je klec náležitě vybudována, jsme schopni v ní žít a cítíme se být chráněni. To jsou podmínky každého z nás a my je musíme pozorováním sebe sama objevit.
A tak teprve nedávno jsem si uvědomila, že mně vždy bavilo dělat víc věcí najednou. Ne jenom jedna činnost, ale několik. Šití, malování, tanec, hudba, návrhy proměn bydlení a jejich realizace, četba knih atd. Dodnes jsem to takhle vůbec neviděla! Stále více se setkávám s lidmi, kteří se trápí tím co dělají. Ještě nedávno jsem byla ve stejné situaci. Jsem po mateřské dovolené, kluka mi konečně vzali do školky a tak jsem přemýšlela, co budu dělat. Trápila jsem se myšlenkou, že musím dělat jen jednu věc, jednu práci, jedno zaměstnání. Znáte to, když jednou začnete dělat marketing a jste v tom 16 let tak si logicky myslíte, že nic jiného neumíte! Neuměla jsem se odpoutat, pořádně jsem se v tom plácala. Vůbec jsem nevěděla co chci. Byla jsem z toho vyčerpána. Vlastní pohodlnost a obavy ze změny, z toho, že se neumím rozhodnout, mi dlouho nedovolily překročit můj vlastní stín.
Taky proč? Takhle fungují přece všichni. Vždyť je to normální. Co je normální? Tvářit se, že vás to baví, že jste nadšení z toho co děláte? Lhát si, že vás neustálý stereotyp žití v kleci naplňuje? Není se čemu divit. Všichni personalisté tvrdí, že slušné peníze vyděláme jen tak, že rozvíjíme vlastní kariéru. Doporučují nám dlouhodobě dělat stejnou nebo podobnou činnost, a v ní se donekonečna zdokonalovat. A podle toho, při výběru zaměstnanců, jednají. Ale, co když už to takhle nechcete? Tahle práce vás prostě nenaplňuje a nepřináší vám už žádnou radost? Tak co potom? Stále budete hledat místo v marketingu? Stále si budete sami sobě něco nalhávat? Nebo překročíte všechny omezující faktory a objevíte jinou možnost tvorby peněz?
Můj osud mně vždy navigoval tím správným směrem. Není náhodou, že jsem studovala žurnalistiku a taky není bez důvodu to, že jsem vytvořila NukNuk Ateliér. Vždyť Ateliér je prostor, ve kterém se tvoří. A tak jsem řekla, dost! Miluji změnu, nesnáším monotónní činnost a ráda se učím mnoha věcem. Proč tedy zůstávat jen u jednoho? Pochopila jsem, že nejlepší bude, když vezmu věci do vlastních rukou a začnu si tvořit vlastní práci. Krok za krokem. Tvořit to, co opravdu miluji. Došlo mi, že mohu psát blog, navrhovat pokoje, vymýšlet dekorace, věnovat se duchovní praxi a tvořit e-shop a s tím vším nenásilně a dle vlastního uvážení aplikovat třebas taky marketingové aktivity. Být flexibilní, kreativní, naplňovat vlastní tužby a potřeby. Konečně si přestat lhát a začít žít s úctou k sobě.
Prostě nezáleží na tom, co říkají nebo si myslí ostatní, ale důležité je to, co cítíte a potřebujete, teď a tady. Možná je to cesta k neznámému cíli. Anebo je samotným cílem ? Konečně si vybírám z toho co žiju. Tvořím vše tak, jak žiju. Vracím se k sobě a těším se na to, až si každý den udělám radost vlastní prací.
A co vy? Cítíte se frustrování vlastním povoláním nebo zaměstnáním? Chcete změnu, ale nevíte jak na to? Přemýšlejte o vlastních omezeních a zbavte se všech limitujících faktorů, nedopusťte, aby vám vaše zaměstnání vzalo celý život a nechte projevit i zbytek vaši duše.
Přeji vám, ať máte možnost se objevit.
S láskou NukNuk Sára
Zdroj foto:Pixabay.com
