MABON – pohanská oslava posledních sklizní

 
V koloběhu života představuje Mabon stáří a s ním přicházející nadhled, moudrost, spravedlnost, schopnost být nad věcí.
 
Pro Kelty to byl poslední svátek, který se dal uctívat venku pod širou oblohou.
Zapálené ohně plápolaly a všichni tančili opilí vínem. Vařili  pokrmy z jablek a hroznů. Také navštěvovali hřbitovy a pokládali jablka na náhrobky.
 
Jednak bylo jablko obětí pro bohy a sidhe z Avalonu, jednak vyjadřovalo to, že živí na mrtvé stále nezapomněli a touží se s nimi setkat – většina zvyků na dušičky pochází právě  z Mabonu a ne ze Samhainu (Halloweenu).
Důležitým symbolem tohoto svátku je tedy  jablko. 
Svým kulatým tvarem odkazuje nejen ke slunci, ale i k cykličnosti žití. I když je jablko plod, tedy konečný článek jednoho vývoje, zároveň v sobě nese semínka budoucího života.
 
Mabon je rituálem sklizně a úrody. Je podzim, pole jsou již holá a sady plodí mnoho ovoce, zejména jablka.
 
Země pomalu začíná usínat a do kraje se vkládá chlad. A tak je Mabon oslavou posledních teplých dní a zároveň také podzimní rovnodennosti, kdy se rok opět překlápí v zimu a usínání. Tato doba také značí začátek honů a proto se uctívají nejen božstva rolnická, ale i bohové lovu a zvěře, kteří mají požehnat lovcům, aby bylo v zimě co jíst. Nesmíme zapomenout ani na vinobraní a první mladičká vína.
 
Den je stejně dlouhý jako noc a my tančíme na hraně mezi světlem a tmou. Mabon je svátkem, který v sobě nese známý mýtický motiv o sestupu bohyně do podsvětí. Stejně jako její světlo opouští tento svět, tak se i příroda zahaluje do podsvětního hávu. Podzimní rovnodennost je také časem vinobraní a sklizně jablek, svátek plný melancholie a nostalgie, kdy tiše děkujeme za sklizeň a projevenou přízeň.