Ranní rituál: Příběh člověka, který nesnáší rána
Ráno bývám nepříjemná. I když mě nebudí budík. Prostě potřebuji chvilku, kdy mozek vstřebává ten fakt, že je už zase den a čas vstát z měkoučké, teplé postele. O víkendu to ještě docela jde, těžce nesnášenlivá jsem, jen když vstávat fakt MUSÍM. A to brzo. Již v začátcích našeho společného soužití manžel zjistil, že v zájmu jeho zdraví je lepší po ránu nepouštět televizi, rádio, nemluvit na mě, no prostě se mi radši vyhnout. Že instalace dvou umyvadel v koupelně je čiré vyhazování peněz….nikdo stejně nemá odvahu se v koupelně zdržovat, pokud se tam nacházím já. A tak vždy vstával dřív než já a snažil se opustit byt ještě před mým procitnutím. Dotaz jeho matky, zda mu dělám snídani, když ubožáček tak brzo vstává, mu přivodil dlouhotrvající smích a poté následovala odpověď: Ne, já jsem na světě rád. Nevím, prostě nesnáším, když na mne po ránu někdo mluví.
Snesu jen hudbu. Rádio v autě se zapne automaticky s otočením klíče v zapalování. Průšvih je, když zrovna natrefím na reklamu. Hystericky přepínám stanice, abych zjistila, že je právě půl nebo celá a tím pádem jsou reklamy nebo zprávy úplně všude. Nebo že někteří spoluobčané mají potřebu sdělovat všem v éteru, jak je u nich doma. Rozuměj počasí. Vzhledem k velikosti naší republiky jsou rozdíly minimální a hlavně mi je úplně šumák, že v nějaké Lhotě, o které naprosto netuším kde leží, svítí sluníčko, ale ještě před hodinou bylo zataženo, ale že to nemusí vydržet, protože Máňu bolí koleno, to znamená, že bude brzo pršet. Začínám hledat nějaké cédéčko, které nikdy není tam, kde být má, rozhazuju je po sedadle spolujezdce, jedním okem sleduji dálnici a druhým šilhám na ty písmenka, která jsem na vypálené CD naškrábala. Slovo MIX vidím jasně, ale co je dál??? Co kdybych se spletla a omylem do přehrávače šoupla nějakou šílenost mého manžela?? Pro cédéčko by to mělo fatální dopad. Vzhledem k tomu, že má cesta k metru trvá pouze 20 minut, pokud se neřítím jako blázen, tak si toho ani moc nevyslechnu.
V metru si čtu. Většinou časopis. Metrem už jedu déle, množství přečtených stránek je závislé na obsahu časopisu. Politické a úplatkářské kauzy jsou po ránu příliš silná káva, to bych byla nesnesitelná i v práci, vyžaduju něco lehčího. Někdy jen koukám po lidech a v duchu si říkám: bože, co to má ten chlap na sobě? Sako po dědovi, kravatu někde za uchem…tenhle by potřeboval pračku…no a ty boty, děsný. Holka, měla bys jít k holiči, aby ti něco udělal s tím ucouraným chomáčem, co máš na hlavě…. Jéžiš, batoh ke kostýmku, no mám dost…. To tu fakt není žádnej pěknej chlap??…rozhlížím se…ne, není…mohla bych o tom napsat blog…kde vzít pěknýho chlapa….no v metru teda nééé. A ani se nenaděju a vystupuju ve své cílové stanici.
Cestou zpět si opět čtu, to už zvládám i rozhovory s politiky či skvěle placenými sportovci, aniž bych nahlas křičela na časopis: ty debile, si myslíš, že každej si může vzít hypotéku u České spořitelny na byt v Londýně??? Nebo: hm, jezdit pořád na dovolenou jen do Monte Carla, to je fakt nuda, to z toho jednoho jebne, měl by to okořenit týdnem u Macháče.
V autě mě baví vzkazy. Taková ta přání k narozeninám, nejlépe veršovaná, to mě dokonale pobaví. I když mi dost uniká smysl vzkazu typu: “ňufánku, moc tě miluju a těším se, až se uvidíme. V pět budu doma. Tvůj králíček”. Vzhledem k tomu, že je už půl šesté, nevím, zda ňufánek stihl do pěti dorazit domů či vypakovat milence a zda to tím pádem s králíčkem neseklo. Humorná jsou i citová dramata samotných moderátorů. Jako naposledy. Začátek jsem bohužel prošvihla, ale evidentně se moderátor rozešel se svou přítelkyní. Důvod: neodemykala. Cituji: “ona třeba nikdy neodemykala. Ona šla třeba s košem a když šla zpátky, tak zvonila. Myslel jsem, že klíče zapomněla, ale ne, ona byla líná vyndat je z kapsy. A to dělala pořád. Šla z práce a zvonila. Vždycky. No já jsem občas myslel na to, že bych neotevřel, ale nemohl jsem vědět, kdo to je, mohla to být třeba pošťačka nebo sousedka, tak jsem teda vstal od rozdělané práce a šel otevřít a ona mi pak řekne, že se jí nechtělo hledat klíče v kabelce. To mi dělala pořád. Fakt. No když jste zamilovaný, tak to nějak snesete, ale časem vám to začne vadit…no fakt, ona nikdy neodemykala, jenom když nebyl nikdo doma.” Tohle téma mu vydrželo z Černého mostu až do Staré Boleslavi, pak asi zakročil napůl šílený režisér a vypnul ho.
Takže dámy, jaká je Vaše nesnesitelnost?? A co na to Vaše okolí? Mně se stačí ráno vyhnout.
Vaše Alice
Zdroj foto:Pixabay.com
