Příběh boje s depresí a hledání naděje v temnotách
Svému mladšímu já bych řekla, ať se nebojí být sama sebou, ať je víc sama sebou, ať si víc dělá, co chce. Krása. Přečetla jsem si to dnes v novinách. Zpověď těch, co ví. Ale co se děje mezi tím, než některá z nás může směle (co si budeme namlouvat, jsme u toho víc roztřesené než smělé, ale budiž) prohlásit: život je fajn a já ho miluju. Taky jsem to prohlašovala, než došlo i na mne. Než mi do těla přestal vyplavovat extra dávku endorfinů ranní zpěv ptáků, barevný list topolu na ulici, vůně ořechů, nebo super sex s milovaný mužem…Pak na stala situace, kdy ani nálož deseti orgasmů, nebo sbor ptactva nedokázaly pohnout s nekonečným smutkem. Vítejte ve světě depresí.
Bylo to v době, kdy jsem syna odvezla do léčebné komunity, a modlila se, aby mu démona pervitinu vyhnali z těla i z duše. Já to nedokázala. Prý je to normální, prý je na závislost mateřská láska krátká, ale vyrovnávejte se se s tím. A tak přišla doba, kdy byla rána smutnější než večer. Už hodina mezi psem a vlkem, kdy jste ještě v limbu, ale už máte vzdálené ponětí o světě, stála za houby. Začala mírným staženým hrdla, a prvním náporem černé dusivé deky v podobě deprese. Ta se ukázala v plné parádě ve chvíli, kdy přišlo probuzení. Nenávist ke svítání mě někdy nutila k slzám už při usínání. „Pane Bože, ať se už ráno neprobudím. Ať s tou tisícihlavou saní nemusím znovu bojovat, ať už mě definitivně sežere,“ modlívala jsem se noc co noc.
Nejhorší bylo, že jsem se ráno probudila. Hodinu jsem ležela, zírala do stropu, oči i myšlenky mi ujížděly do krajiny za zrcadlem, a já si říkala: Dobře, v noci jsem neumřela, zlom přijde teď. Hrábne mi. Ještě kousek, a v hlavě mi přeskočí, odvezou mě do Bohnic a už nikdy se nebudu muset dotknout reality. Jenže to nešlo. Vždycky kousek vědomí zůstal, a já musela vstát z postele, umýt se, obléknout, namalovat, vyrazit do práce, a tvářit se, že žiju. A druhý den znovu a znovu a znovu.
Co mi připadá zpětně neuvěřitelné, není ani tak to, že jsem žádný náznak pokusu o sebevraždu nedotáhla do konce, ale spíš že jsem celé to hrůzostrašné období doufala, a nebojím se se to říct, kouskem duše věřila, že všechno dobře dopadne. Že se mi jednou syn z komunity vrátí s druhou šancí na život, a že já se ráno probudím, a budu se radovat z prvního jarní slunce, šustění podzimních listů pod nohama, a úsměvu autobusáka, který na mne mrknul, když jsem jela ráno do práce.
Zdroj foto:Pixabay.com
