Najděte radost ve všedních chvílích
Den se probudil do bílého poprašku a za ospalým oknem polehoučku padá k zemi pár ostýchavých vloček. První, druhá, třetí… S čím vším můžeme v životě počítat? V matematice platí pevné konstanty, ale v životě to tak není. To, čeho máš dnes plnou náruč, už zítra není. S čím počítáš, najednou mizí daleko za logikou našich odhadů. Věci, jejichž hodnota je pro člověka skutečně nevyčíslitelná, stojí jen na letmých základech pouhých záchvěvů, které se v podobě červánků usadí někde mezi nebem a zemí. Kdo na ně dosáhne? Nic z toho pevným stiskem ruky nezadržíš a nic z toho nekoupíš. V tom je člověk zkrátka bezmocný.
Život je rovnice vztahů – k sobě, k lidem a k přírodě. Nic mezi tím. Aby člověk mohl být šťasten, musí se naučit touto rovnicí procházet, přičemž každý krok je nepatrné úsilí posouvat věci dál a výš, až k našim snům. Jediným řešením je vyhnout se šedé lhostejnosti, která nás zkouší a vyčkává za zády každé vteřiny našeho dne. Lhostejnost je jednou z nejrozšířenějších lidských nemocí, projevujících se duševní slepotou. Je jako sto let neutřený prach na věcech, které jsme dřív milovali, ale dnes nám překážejí. A když kolem nás nic není, začneme přemýšlet pouze v dimenzi slovíčka JÁ. Já vím, sebeláska je důležitá, ale je jen princeznou života. Královnou zůstává Láska ke všemu, s čím jsme během života vytvořili vztah. To všechno k nám nahlas promlouvá, ale když ten hlas neposilujeme, slábne a časem vyhasíná. Lidé mají tendenci říkat, že vyhořeli, doopravdy to je láska, co tu pod popelem doutná. Láska přehlížená, zapomenutá a potupená odcizením, které vpouštíme do svých srdcí.
Lékem proti lhostejnosti je Vyznání, jehož podstatou nemusí být slova, ale schopnost znovupohlazení všeho, co tvoří náš život. Fouknout do plamínku, aby zase hořel, to je všímavost.
Zajímat se o sny námi zvolených lásek, co tu s námi den za dnem stárnou…
Pohladit očima hrníček, ze kterého pijeme, a vložit do něj vzpomínku na toho, kdo mi jej dal…
Uvidět neznámou stařenku a věnovat jí myšlenku, že i ona byla matkou…
Uchopit klíče k domovům a být vděční, že vůbec jsou…
Všimnout si jen tak člověka…
To je Vyznání, věnované sobě a všem…
Nepřehlížejme své světy, raději jim osušme slzy, možná nás o to tiše žádají.
Zdroj foto:Pixabay.com
