Šeptání z trávy: Poselství pro všechny, kdo cítí, že jsou „zbyteční“
Znám jednu cestu, která se klikatí loukou, v jejímž středu stojí pod starou lípou malá kaplička, od které nosím v kapse klíč. Kolem cesty kvete v létě kvítí a v podvečer, když utichnou hlasy, nese se nad celou touto skromnou scenérií sladká vůně jetelů. Mnohdy se v té louce zastavím, jen tak roztáhnu ruce a dívám se do mraků, které se seskupují do různých obrazců a já jim přisuzuji podobu létících bílých labutí. Kam asi letí? Je-li to za něčím, pak jsou samotným zhmotněním našich snů. Je-li to před něčím, jde o zrcadlení mnoha lidských trápení a útěků. Tak či tak, tam někde v dálkách koluje náš život, ale tady, pod nohama, v tom voňavém jeteli, se odvíjí jeho hlavní dějství; tak se nesnaž nic předběhnout.
Kdysi jsem se naučila vnímat pohyb trávy, která se ve větru podobá tanci a šumí skoro jako les. Já už teď vím, že když se skloním na její úroveň, uslyším ji dokonce vyprávět… Bývá to o nás, o lidech a o podobnosti našich příběhů, které dohromady tvoří mozaiku, kdy každý dílek může být sám a zároveň je nenahraditelný a dále nedělitelný zlomek součtů. Často vidím mezi jednotlivými stébly poztrácené korálky různých lidských bolestí. Ty korálky mám ve zvyku sbírat do dlaní a sevřít, snad aby ti ztracení cítili, že nejsou sami.
Mnohdy si kladu otázku, kolik je na světě nepohlazených dětí, kolik žen, kterým vzali něhu, a mužů, kterým nebylo dovoleno ponechat si duši dávných lovců. Kolik je na světě lidí, co uvěřilo, že jsou zbyteční, zrazení a nemilovaní…
Slova, která nyní čtete, nepíšu, ale šeptám, a patří všem těm „zbytečným“…
Kolikrát, kolikrát ještě člověk zapomene na to, že je člověkem, plnohodnotnou bytostí? Kolikrát ještě bude muset padnout, aby pochopil omyly, kterým uvěřil? Kolikrát potřebuje slyšet, že láska k životu, k lidem, k sobě je jedno a totéž? Láska je totiž jen jedna, ale je všude a její pramen začíná ve směru, kterým se díváme.
A pokud ji necítíš, pak jsi ji přestal hledat, človíčku z vysoké trávy.
Zdroj foto:Pixabay.com
