Mým původním povolání byla kantořina. Avšak hned po sametové revoluci jsme začali s manželem podnikat v oboru, kterému jsem absolutně nerozuměla. Otevřeli jsme si velký obchod s elektronikou a já se musela učit milion nový věcí. Ale práce ve vlastní společnosti mne opravdu moc bavila. Postupem času jsme založili druhý podnik. Krásný penzion, určený hlavně pro cyklisty a milovníky koní.
Věděla jsme, že na lenošení opravdu nejsem.
Práce to byla opravdu vyčerpávající. Po 24 letech jsme prodali obchod s elektronikou a já se věnovala pouze cestovnímu ruchu. V současné době mě v této oblasti již plně zastoupila moje dcera a ze mne se stala rentiérka.
A nastal problém, začala jsem se neskutečně nudit.Jednoho dne jsem si přečetla krásný příběh o manželích, kteří se v pokročilém věku, rozjeli do Afriky. Tady založili farmu a pěstovali levanduli. Pani si doplnila vzdělání a postupem času se z ní stala úspěšná výrobkyně a prodejkyně parfému. Moc mě to zaujalo, ale do Afriky jsem vážně odjet nemohla. Shodou okolností jsem se v penzionu setkala se zvláštními hosty a s nimi prožila tento úchvatný příběh.
Uprostřed parného července se v mém penzionu ubytovali manželé středního věku s šestnáctiletým synem. Měla jsem zrovna službu na recepci. Takže jsem je na pokoj doprovázela osobně. Byli velice milí, ale šla z nich zima. Všechno jsem jim ukázala, seznámila s personálem a pozvala na slavností večeři. Divného pocitu jsem se však nezbavila ani doma, pořád jsem na ně musela myslet.
Druhý den ráno jsem pod pergolou potkala pána. Popíjel ranní kávu a vychutnával si svoji oblíbenou cigaretu. Byl smutný, šedivý v obličeji. Přesto se vlídně usmál a pozval mě na kávu.
Pomalu, zvolna mi začal vyprávět šílený příběh. Před dvěma měsíci se nám zabila dcera. Byla jsem v šoku a nevěděla co na to říci, těžko se hledají slova. Právě promovala na ekonomce a byl před ní celý život. Začínaly se mu lesknout oči. Při návratu z diskotéky, v poslední zatáčce, domů to měla už jen dvě stě metrů, se auto s mladými lidmi zastavilo o strom. Nikomu se nic nestalo, jen naše dcera byla mrtvá. Poznala jsem, že tomu snad ještě pořád nemůže uvěřit.
Začal mi vyprávět, jak strašně se bojí o svoji ženu a jak je bezradný, protože nezná způsob, jak ji pomoci. Jeho žena nechce žít. On věřil, že čas snad všechno zahojí, ale co teď. Jak přežít tu strašnou prázdnotu. Poznala jsem na něm, že na tom není o moc lépe, než jeho paní. Hrozně moc jsem jim chtěla pomoci, ale nevěděla jsem jak.
A dá se vůbec nějak pomoci?
Večer jsem si osedlala svého koně Karla a vypravili jsme se na dlouhou vyjížďku. Projeli jsme lesy kolem hory Vladař, cválali podél řeky Střely. Bylo mi krásně, ale stále jsem musela myslet na to obrovské rodinné neštěstí. A pak mě to napadlo. Najednou jsem věděla, jak mým hostům můžu pomoci.
Ve stáji jsem perfektně uklidila Kájuv box, nastlala čerstvou slámu, pořádnou vrstvu a přinesla kopici voňavého sena.
Hned ráno u snídaně jsem celou nešťastnou rodinu pozvala na výlet. Odvezla jsem je na farmu. Paní byla celou cestu apatická. Bylo jí asi celkem jedno, kam jedeme. Po vstupu do stáje jsem zjistila, že má panickou hrůzu z koní. Neodradilo mě to. Vzala jsem svého miláčka Karla a zavedla ho do stáje, zavřela do boxu. Ten neváhal a s chutí sobě vlastní se pustil do čerstvého sena. Po malé chvíli se mi podařilo přemluvit pani, aby do boxu se mnou také vstoupila.
Byl to boj a od ní obrovská odvaha.
Dotkla se Káji. Pohladila po sametovém nosu, podívala se mu do očí. Kája se choval úžasně. Najednou ho přestalo zajímat chutné seno. Jen stál a nechal se osahávat. Byla jsem v šoku, vždyť on by za kus žvance, šel světa kraj, seno bylo vždy to jediné, co ho opravdu zajímalo. A teď tu stojí jako beránek a nechá se hladit třesoucíma rukama úplně cizího člověka. Měla jsem oči plné slz. Ten kůň to všechno pochopil, určitě věděl, že se stalo něco hrozného. V jeho očích byl nepopsatelný klid a oddanost. Takto jsem ho neznala, vždy byl spíš neposeda a vymýšlel kulišárny. A najednou se stala neuvěřitelná věc. Pani se schoulila v koutě boxu na čerstvou slámu k voňavému senu. My jsme se potichu vytratili. Po nekonečných čtyřech hodinách vyšla ze stáje. Byla úplně jiná, měla zase barvu ve tváři. I když mlčela, bylo vidět, že se něco změnilo. Šla jsem se podívat do stáje na Káju.
Stál u sena a klidně žral.
Druhý den jsem se se ženou setkala u snídaně. Dala se do řeči. Moc mi děkovala, že jsem ji donutila k setkání s koněm. Doslova řekla, že jí žádný psychiatr nepomohl tolik, jako Kája. Věřila jsem jí to. Vše bylo vidět v jejích očích, už nebyly nepřítomné.
Byla jsem na Káju moc pyšná. Uvědomila jsem si, jak i mě každý den dodává novou sílu. Jak jsem klidná, když na něm jedu, jak mě opouští starosti a problémy, když se o něho starám.
Věřte nebo ne, ale něco mystického můžete prožít i vy a nemusí to být zrovna u koní. Stačí se jen na svět podívat jinýma očima a někoho pohladit.
Chvíli se zastavit a říci si, opravdu chci takto žít?
Není život také trochu o něčem jiném, než o práci a spěchu?
Opravdu dlouho jsem musela přemlouvat mého manžela, až svolil a my založili vlastní, překrásnou biofarmu.
Takže nyní chováme nejen koně, ale i malá hospodářská zvířata, dojím mléko, vyrábím vynikající kozí i kravské sýry, prodávám mléko, vajíčka, vozíme děti i dospělé na koních. Nejvíce jsem pyšná na má olivová mýdla s kozím mlékem a bylinkami. Ale hlavně naše farma je celý rok zdarma přístupná všem lidem, kteří jdou kolem. Chci, aby každý, nejen host našeho penzionu, měl možnost zažít pohodu a klid se zvířaty.
Věřte, že v každém věku se dá začít s něčím novým, co vás plně pohltí, ale hlavně naplní a zkvalitní váš život. Jen to vždy musíte dělat poctivě a na plno.
Jarka Slepičková
www.penziontouzim.cz
Zdroj foto: Pixabay.com
