Běhání: Skvělý způsob, jak se ujistit, že stojím na začátku startovní čáry
Čtu si tu příspěvky o běhání a říkám si, že taky přispěju svou sarkastickou troškou do mlýna. Za posledních zhruba pět let jsem běžela třikrát v životě. Nepočítám v to každodenní dobíhání tramvaje nebo metra, i když po tomto výkonu jsem udýchaná stejně jako jiní po pěti kilometrech. Jsem zkrátka odstrašující příklad pro všechny běžce.
Poprvé mě donutil vyběhnout blížící se charitativní běh, kterého jsem se slíbila aktivně účastnit. Rozhodla jsem se, že potrénuju – zkusím oběhnout barák, přesněji náš blok, jestli to přežiju. Jako maskování jsem si s sebou vzala psa – Madlu Labradorovou. Zatímco já jsem „běžela“, psina šla volným krokem, očuchávala každý roh, ale pořád mi stačila. Trochu deprimující, ale já přesto byla se svým výkonem spokojená – můžu se postavit na start.
Na závod v Českých Budějovicích jsem si vymyslela strategii – vyběhnu s davem, uběhnu 50 metrů a zbylých 4950 ujdu. Všechno se počítá. Mé strategie se chytla jedna herečka, že „poběžíme“ spolu. Jako naschvál ten den od rána pekelně lilo. Tak jsme si vzaly do ruky skládací deštníky. Po rychlém začátku jsme přešly do chůze a roztáhly paraplata nad hlavami. Za příjemného povídání v dešti nás po čase začali předbíhat i závodníci, který vyrazili na dvojnásobný okruh, tedy 10 kilometrů. To už jsme byly obě mokrý durch a deštníky dávno uklidily.
Když jsme se blížily k cíli a slyšely povzbuzování, hecly jsme se, že posledních 100 metrů poběžíme. Čipy na našich startovních číslech přesně věděly, kdo jsme, takže z ampliónu se nesla naše jména i se „zaběhnutým“ časem. Vnímala jsem dav lidí v cíli, blesky foťáků a hlasitý povzbuzování. A to, že ze mě crčí voda a nacucaná softshelka mě táhne k zemi. Bože, veřejná ostuda. Po několika týdnech náhodou otevřu jeden časopis. V něm rozhovor s herečkou. A na jedné fotce my obě, jak dobíháme do cíle jako zmoklý slepice. Veřejná ostuda na druhou!
Potřetí jsem vyběhla na jaře, kdy mě fakt, že už mě zimní kabát neschová, donutil k aktivitě. Rozhodla jsem se v půl dvanáctý v noci. Někdo by řešil, co na sebe, já si šla stáhnout aplikaci do mobilu. Když už znovu podstoupím to mučení, ať ho mám statisticky podchycený. Vycházím z bytu, zapnu světlo na chodbě, rána, praskne žárovka. Není to špatný znamení? Určitě není, odhodlaně slézám čtyři patra dolů za svitu vybíjejícího se mobilu. Rozběhnu se.
Potkávám sousedku z vedlejšího domu, která mě nepozná. Není divu – tentokrát mi chybí mi pes a vypadám divně – v jedné ruce mobil, v druhý klíče (nemám kapsy), v očích smrt. Opět běhám kolem baráku – kdyby mě náhodou kleplo, ať to mám blízko domů. Jedno oběhnutí bloku je 316 metrů. Konečně vím, jak jsem dobrá. Zvládnu to dvakrát a k tomu ještě kus. Neposlouchám muziku, ale hledám slova, kterými tenhle bláznivý nápad pak popíšu. Rozptyluju tak mozek, aby nemyslel na to, že se mi plíce snaží vyskočit z těla. Aplikace hlásí 1200 metrů, 102 kalorií. Doma k běhu přidám desetiminutovku jógy, dohromady 158 kalorií. Aplikace spočítala, že jsem spálila čtyři mrkve. Mrkev je to jediný, co jsem ten den nejedla. Přeložím si, že to je tak třetina frozen yogurtu, kterému jsem pár hodin před běháním podlehla.
Žádá si to odměnu. Od plahočím se s deckou Merlota k noťasu. Spokojená, ale rozhodnutá: Už nikdy víc. Nebo jo?
Zdroj foto:Pixabay.com
