Jsem učitelkou na 1. stupni základní školy.
A tak jsme začala učit. Je fajn žít si svůj dětský sen.
A to by asi o mně mohlo shrnout naprosto vše. To už je přece diagnóza sama o sobě, jak se mnohdy dočítám od rádoby drsných přispěvovatelů internetových diskuzí.
Když se tak zamyslím, není to nadsázka, když řeknu, že škola je součástí celého mého života. Koneckonců, jak jsem do ní v 5 letech nastoupila (ale ano, to číslo JE správně, já opravdu započala školní docházku v 5 letech… za to já nemůžu, za to může moje maminka…), tak jsem z ní nevyšla dodnes.
Ale já teda začnu pěkně od začátku.
Samozřejmě jsem chtěla být učitelkou co má paměť sahá. Zatímco jiné holčičky chtěly být zpěvačkami, princeznami nebo baletkami, já si posadila na postel všechny své plyšáky a panenky, položila před ně pastelku s kouskem papírku a učila je číst a psát.
Má učitelská touha mě neopustila ani na druhém stupni, a přestože výchovná poradkyně demonstrativně omdlévala nad mým kádrovým profilem, přece jen jsem se na Střední pedagogickou školu dostala.
Jenže puberta a jiné zájmy vykonaly své a já po maturitě najednou na vysokou jít nechtěla. Takže učit se nešlo, šlo se vychovávat do školní družiny.
Za pár let mi však začalo být přece jen líto, že jsem se vzdala svého snu z dětství tak lehkomyslně a ze dne na den jsem se rozhodla – našla jsem si místo učitelky na 1. st. a podala přihlášku na pedagogickou fakultu.
A tak jsme začala učit. Je fajn žít si svůj dětský sen.
Jenže studovat při zaměstnání a se dvěma malými dětmi byl opravu šílený nápad.
Dopoledne v práci, odpoledne nad seminárkami a nad knihami o divných diagramech pana Venna či o podobných veledůležitých vědomostech do praxe. Kolikrát jsme si se spolužačkami poslechly od docentů a profesorů, že oni sice ví, že toho máme hodně, že chápou, že chodíme do zaměstnání a máme rodiny, ale zadarmo nám to dát nemůžou. A nedali! Kolikrát jsem doma brečela, že se to všechno nedá zvládnout, nicméně dál jsem odhodlaně platila za nerozvážnost z mládí.
Nakonec jsem se dočkala a po 4 letech tvrdé řehole se konečně stala titulovaná MeGeRa.
Učím stále a můžu říci, že mě má práce skutečně baví.
Po několikaleté praxi jsem si však uvědomila, že se mě mé kamarádky stále ptají ohledně učiva na to stejné a že téměř všichni řeší u konkrétního učiva podobné problémy. Zjistila jsem, že spousta vychytávek, tipů a jednoduchých fíglů na ulehčení učiva nejsou moc mezi rodiči známé, a proto jsem založila webové stránky, jejichž smyslem je zpříjemnit a ulehčit domácí přípravu dětem i jejich rodičům. Snažím se být nápomocna rodičům v tom, jak přežít školní docházku svých dětí a nezbláznit se. *coffee*
Zdroj foto:Pixabay.com
